Den odhalení (Disclosure Day) – Recenze – 60%

V kariéře filmaře Stevena Spielberga hráli mimozemšťané vždy výraznou roli. Byli tématem jeho studentského filmu Firelight z roku 1964, později se kolem nich točily snímky Blízká setkání třetího druhu, E.T. – Mimozemšťan nebo Válka světů a přítomní byli též ve filmu Indiana Jones a Království křišťálové lebky. Nyní se jeden z nejslavnějších režisérů v historii kinematografie, jenž letos oslaví osmdesáté narozeniny, znovu vrací k mimozemskému námětu, leč přistupuje k němu opět ze zcela jiného úhlu pohledu. Ve filmu Den odhalení vybízí k otázce, jestli je lidstvo vůbec připraveno přijmout skutečnost, že mimo naši planetu existuje další vyspělý život, a zdali je schopno se s takovou reformační informací vyrovnat.

Zdroj fotek: CinemArt

Jedním z hlavních hrdinů je geniální matematik a expert na kyberbezpečnost Daniel (Josh O'Connor), jenž odcizil coby zaměstnanec státní agentury spadající pod americké ministerstvo obrany velké množství citlivých dat s plánem na jejich zveřejnění. V úvodu filmu jej zastihujeme, jak se chystá vyměnit batoh plný datových disků za svou přítelkyni Jane (Eve Hewson), kterou unesl jeho bývalý zaměstnavatel Noah (Colin Firth), aby získal ukradené materiály zpět. K předávce však nedojde a Daniel i Jane se ocitají na útěku. Druhou hlavní postavou je roztržitá televizní hlasatelka počasí Margaret (Emily Blunt), která jednoho dne začne zničehonic ovládat všelijaké světové jazyky a současně si osvojí cosi jako schopnost extrémní empatie a telepatie. Od toho okamžiku jí v mysli začne vyvstávat Danielovo jméno a spolu s ním i neodkladné nutkání se s ním osobně setkat.

Od začátku vtahující vyprávění sestává z několika paralelně rozvíjených dějových linií, které se na několika místech protínají. Scénář Davida Koeppa, jenž se Spielbergem opakovaně spolupracuje již od dob Jurského parku, vrhá diváky přímo doprostřed dění, aniž by jim dopřál jakoukoli expozici. Podstatné informace o postavách a jejich motivacích se dozvídáte za pochodu. Na publikum se tím přenáší pocit zmatení a touhy nějak se zorientovat v předkládaném dění, což souběžně pociťují přinejmenším i postavy Margaret a Jane, taktéž znenadání zatažené doprostřed chaosu.

Svou atmosférou i vizuální stylizací Den odhalení připomíná převážně paranoidní politické thrillery ze 70. let jako Tři dny Kondora nebo konspirační thrillery typu Kozoroh 1. Spielbergův snímek nejde navzdory mimozemskému námětu cestou bombastického trikového spektáklu, spíše spoléhá na několik málo postav prchajících před nepřátelskou organizací. Sci-fi prvky do příběhu prosakují jen velmi pozvolně (byť s narůstající tendencí), akční scény jsou přítomny pouze sporadicky a poznatky o stavu fikčního světa a hrozících konfliktech zaznívají mimoděk ve zběžných útržcích. 

Spielbergův styl vyprávění nijak nenasvědčuje tomu, že by jeho režijní úroveň s narůstajícím věkem poklesla. Hned v dynamickém a fyzicky intenzivním úvodu zasazeném do probíhajícího wrestlingového zápasu dává ostentativně najevo, že ještě nepatří do starého železa, a totéž dokazuje i v několika málo akčních sekvencích, kdy ta s jedoucím vlakem je vyloženě mistrovská. Při přeskakování mezi jednotlivými příběhovými liniemi si zvládá uchovat pravidelný rytmus, jenž zamezuje vzniku jakýchkoli hluchých míst. Výtečně pracuje s dávkováním informací a se stylem snímání. Čím více se toho hrdinové dozvídají, tím světlejším se film stává – první třetina je zasazena převážně do temných nočních lokací či zšeřelých interiérů, později během dne světla přibývá a ke konci jsou některé záběry vyloženě přesvětlené a plné pro Spielberga typických odlesků objektivu. 

Pochvalu zaslouží i vedení herců v hlavních rolích. Josh O'Connor představuje v podstatě obyčejného člověka, jenž však nese na svých bedrech nepředstavitelné břímě zodpovědnosti, což je schopen ustát jen díky vysoké inteligenci a morálnímu přesvědčení. Emily Blunt hraje ženu, v níž nově nabyté a zdánlivě nadpřirozené schopnosti otevřou řadu potlačovaných traumat z minulosti. Nejen ve scénách, kde se její telepatické dovednosti mění v prokletí a spouští panické záchvaty, předvádí Emily Blunt jeden z nejlepších a nejkomplexnějších výkonů své kariéry.

Právě díky jejímu projevu jsou funkční i některé dojemné scény – zatímco pasáže, v nichž se Spielberg snaží vyvolat emoce skrze nostalgické návraty určitých postav do dětství nebo prostřednictvím až pohádkově nadsazeného vyzdvihování pozitivních humanitních hodnot, samy o sobě navzdory tklivému hudebnímu doprovodu od Johna Williamse neobstojí. Určité rezervy mají i nedotažené digitální triky nebo podvyživené vedlejší postavy, kdy zejména Colin Firth hraje vyloženě neosobitého zaměnitelného padoucha šéfujícího generické zlé firmě. Ze stejného soudku je postava Danielova spojence Huga (Colman Domingo), jenž v kontrastu k zákeřnému Noahovi zastává v příběhu úlohu morálního kompasu. 

Značné slabiny vykazuje scénář, jenž se snaží dodat filmu (zejména skrze dialogy) myšlenkovou nadstavbu v rovině psychologické, filosofické i teologické. Během série úprků před vesměs nepříliš schopnými nepřáteli si postavy kladou otázky týkající se tíhy lidského vědění, civilizační rovnováhy, náboženské víry nebo etiky při nakládání s dlouho skrývanou pravdou, která má moc změnit svět. O všechna tato zprvu podnětná témata se snímek nicméně jen zlehka otře a pak je shodí ze stolu dřív, než se jimi doopravdy začne zabývat.

Vyústění filmu tak má podobu přehlídky ošklivě odbytých scenáristických zkratek, kdy otázku víry vyřeší krátký telefonát jediné jeptišce, téma empatie vůči lidstvu rozlouskne jeden dialog s Hugem a veškerá dilemata ohledně novinářské etiky smázne desetivteřinová scéna ze zázemí televizní stanice. Některé scény přitom jsou (i díky Spielbergovu režijnímu pojetí) vyloženě lahůdkové – kupříkladu ta, v níž se Noah telepaticky propojí s Jane a snaží se z ní proti její vůli vymámit potřebné údaje. Myšlenkovou hloubku však scénář jen předstírá. 

S blížícím se koncem film čím dál líněji nakládá s otázkami, které sám nastolil, a staví se k nim s naivní vírou v lidské dobro, jako kdyby si volné pokračování Blízkých setkání třetího druhu snažilo udržet svůj optimismus a němý úžas z objevování neznámého i v dnešní post-faktické době a současně disponovalo bláhovou dětskou optikou E.T. – Mimozemšťana. K tomu se připojuje mnohdy zvláštní chování některých postav i samoúčelné prvky, které nemají z hlediska příběhu žádný význam nebo logické opodstatnění – třeba když se okolo jednoho z hrdinů stojícího uprostřed louky najednou vytvoří obrovské mimozemské kruhy. Snímek v tomto směru pracuje převážně s archetypy, ať už je řeč o těch mimozemských (kruhy v obilí, létající talíře…), náboženských (krucifix, stigmata...) nebo žánrových (konspirační instituce tutlající pravdu před světem). 

Steven Spielberg tak nakonec ještě svými režijními schopnostmi pozvedává látku, která zpočátku navnadí coby divácky přístupný mix atraktivní žánrové podívané s filosofickou nadstavbou, v němž ale ve skutečnosti jakýkoli myšlenkový rozměr s přibývající stopáží výrazně ustupuje ve prospěch přímočaré a sentimentální báchorky, jejíž mytologické podstatě (skoro vše, co souvisí s mimozemšťany) bolestně schází nosný a definovatelný základ. Den odhalení tak sice načíná spoustu pozoruhodných a potenciálně inspirativních témat, leč pracuje s nimi polovičatě nebo skoro vůbec a jeví se kvůli tomu ve výsledku dosti povrchně. I tak ale stojí za to jej vidět, neb v řadě jiných aspektů je silně nadprůměrný – zejména co se týče režie a hereckých výkonů.