Bardotky – Recenze – 10%

Tři dlouholeté kamarádky z vysoké školy Meda (Dagmar Havlová), Iva (Eva Holubová) a Valerie (Pavlína Pořízková) se po letech setkají u příležitosti oslavy šedesátých narozenin jedné z nich. Shodnou se na tom, že šedesátka je ten nejlepší věk, že se vlastně cítí mladě a že konečně začnou pořádně žít. Přičemž v jejich případě „pořádně žít“ znamená opít se společně na diskotéce a nechat se tam zatknout policií (a domů pak dolézt po čtyřech), omylem vejít do coffee shopu v domnění, že jde o kavárnu (a zhulit se tam vodní dýmkou), jet do vinařství na degustaci vín ve sklípku (a až na místě zjistit, že jde o manuální brigádu na vinici) a vyrazit na pohřeb bývalého spolužáka, do kterého byly všechny tři zamilované. Přesně tohle se stane – a pak film skončí.

Zdroj fotek: Bontonfilm

Titulní hrdinky disponují sdílenou přezdívkou „Bardotky“ – zjevně po vzoru francouzské herečky Brigitte Bardot, která bývala sex-symbolem známým pro vášnivý a bohémský způsob života. Ve stejnojmenné komedii režisérky Hany Hendrychové (Matka v trapu) se tato trojice žen snaží vypořádat s postupujícím stářím, chytit nový dech a zažít ještě jednou svěží příval mladistvé energie a vitality. Bohužel jim k tomu slouží velice líný a prázdný scénář, v němž neexistuje jiná alternativa pro odvázanou zábavu v pozdním věku než opíjení se alkoholem. Napsala jej sama Hana Hendrychová ve spolupráci s producentkou Pavlou Krečmerovou (která je mimo to též autorkou scénáře ke katastrofálně příšerné pohádce Princezna na hrášku z roku 2024). Za celou dobu opravdu ve filmu Bardotky nedojde k ničemu dalšímu, co by nepopisoval předchozí odstavec, což je na celovečerní počin promítaný v kinech za standardní vstupné vskutku tristní.

Vedlejší linie věnované osobním trablům hlavních postav – Meda je už dlouho bez chlapa, Iva má za manžela gaučového pecivála a Valerii trápí neúspěšný syn – jsou primitivní, a i jejich rozuzlení (pokud k nějakému vůbec dojde) jsou veskrze banální. Bardotky se od začátku nesou v náladě nezávazného dovádění, nicméně zhruba v poslední půlhodině se pokoušejí též o závažnější tón – jde však jen o falešné drama, které stejně k ničemu kloudnému nevede. Jedinou ambicí filmu se zdá být oslovit vyloženě nenáročné divačky ve věkové kategorii hlavních protagonistek a stejně tak i návštěvnice filmových projekcí ve stylu dámských jízd, jimž bude konvenovat množství orosených skleniček na plátně i trojice rozjančených hrdinek, které se nahlas chichotají vlastním hloupým vtipům a pubertálním sexuálním narážkám a navzájem se utvrzují ve své neochvějné fyzické atraktivitě a životní moudrosti i nadhledu. 

Herecky je film silně podprůměrný až ostudný (s výjimkou poměrně přirozené Pavlíny Pořízkové, která uspěla coby modelka a herečka v zahraničí, leč v žádném českém filmu paradoxně dosud nehrála), což je dáno do značné míry i všeobecně bídnou režií. Velmi bolestné jsou mnohé improvizovaně působící scény, v nichž herečky křečovitě přehrávají, pitvoří se, dělají šklebivé obličeje, fotí si selfíčka a smějí se pitomostem. Víceméně všechen přítomný humor je vyloženě slabý a/nebo trapný, ať už je dojený dětinským chováním postav, vtípky na úrovni základní školy nebo obludnými stereotypy. Leckteré pasáže (zátah na diskotéce, omyl s vinařstvím, návštěva truchlící vdovy…) jsou svou realizací natolik odtržené od reality, že v podstatě nejde pochopit, jak by k nim mohlo v praxi dojít. Na stopáž o délce necelé hodiny a půl se podařilo dosáhnout jen díky četným výplňovým scénám, které by teoreticky mohly dotvářet atmosféru, kdyby film nějakou měl. 

Místy se z filmu stává marketingový produkt ve službách křiklavého product placementu a značného množství výrobků od sponzorských firem, které snímek pomohly zafinancovat. Hned několikrát je zde s významným důrazem servírován medový dort od jistého výrobce, jenž byl generálním partnerem filmu. Z podobného soudku je scéna, v níž postava Dagmar Havlové slastně vzdychá při pití čaje konkrétní značky, od níž má na kuchyňské lince vystavené rovnou tři plechové krabice s tímto čajem a čtvrtou ještě pro jistotu o kousek dál. V tomto duchu by se dalo dlouho pokračovat. Naopak velkou předností je reklamně stylizovaná kamera, která skrze záběry na fotogenické lokace a módně oděné a nalíčené hrdinky podtrhuje vzezření snímku odpovídající povrchnímu lifestylovému magazínu. Chvílemi tím film balancuje na hraně vizuálního kýče, přičemž při scénách předčítání ze selankovité červené knihovny se zároveň ocitá již za hranou kýče vypravěčského a stylistického.

Filmu Bardotky schází jakýkoli dramatický oblouk, dějový vývoj nebo směřování k nějaké pointě. Jde pouze o sled velmi omezeného množství izolovaných scének, během nichž všechny tři hrdinky neustále popíjejí vínečko nebo i něco tvrdšího, probírají sex a vztahy, halasně se potácejí a rozmachují rukama, čas od času udělají někde ostudu, a to je celé. S přimhouřením oka by se film díky pozitivnímu vyznění možná i dal brát jako povzbudivý obraz aktivního života žen po šedesátce s lehkým dotekem emancipačních motivů, ale to by zároveň nesměl být pojat jako myšlenkově plytká, příběhově pustá a mizerně zrežírovaná alkoholická taškařice, jejíž nesnesitelně připitomělé hrdinky a jejich pekelně nesoudné opilecké eskapády by měly být divákům k smíchu.