Odyssea (The Odyssey) – Recenze – 80%

Předchozí film režiséra a scenáristy Christophera Nolana Oppenheimer byl oceněn sedmi Oscary, a to včetně sošky za nejlepší film a režii. Svým nejnovějším snímkem Odyssea si nyní tvůrce matematicky vysoustružených velkofilmů jako Dokonalý trik, Počátek či Tenet plní sen převést na plátna kin kompletní adaptaci stejnojmenného veršovaného eposu od řeckého básníka Homéra, což se doposud žádnému filmaři nepodařilo. Ve filmu Odyssea tak ožívá příběh hrdiny z trojské války (on byl tím, kdo přišel s klíčovým nápadem na trojského koně a zajistil tak Řekům vítězství) a zároveň příběh muže, jenž se po bitvě vydává na strastiplnou cestu domů, kde na něj dlouhé roky čekají žena se synem. Samotný film se přitom stává tak trochu trojským koněm – navenek působí jako epický hollywoodský dobrodružný velkofilm se spoustou žánrových atrakcí a s rozpočtem čtvrt miliardy dolarů, leč uvnitř něj se schovává až překvapivě melancholická a deziluzivní úvaha nad stinnými stránkami hrdinství.

Zdroj fotek: CinemArt

Nolan totiž využívá původní košaté a obsáhlé dílo o dvanácti tisících verších k revizionistické aktualizaci, kdy se zdrojový hrdinský chvalozpěv v jeho rukách mění ve sebezpytující a protiválečné dílo, jehož titulní protagonista se v průběhu bezmála tří hodin trvajícího snímku vzpamatovává z poválečného traumatu. Většina děje je vyprávěna ve shodě s literární předlohou retrospektivně, film tentýž příběh ovšem podřizuje jinému kontextu. V Homérově textu pojednává Odysseus o své spletité výpravě a dobrodružných skutcích na slavnostní hostině, a rozšiřuje tak mýtus o vlastních heroických činech. Oproti tomu v Nolanově verzi má Odysseus (Matt Damon) zamlženou paměť a snaží se rozpomenout na svou minulost, toho času držený proti své vůli na odlehlém ostrově ve společnosti mořské nymfy Kalipso (Charlize Theron). Jak se v jeho mysli a současně i před diváky odkrývají fantaskní zážitky z několikaletého putování, zdvojuje se motiv hledání, kdy Odysseus pátrá jak po domově, tak po vlastní identitě.

Těžištěm filmu je přitom důsledná dekonstrukce Odysseova hrdinství. Hlavní postava je zde vykreslena coby muž zastávající princip férového boje (dokonce i lovnou zvěř vždy předem upozorní na svou přítomnost zabrnkáním na napnutý luk, než se rozhodne vystřelit). Pak se ovšem ocitne v nemilosti bohů, když se zaprodá vlastnímu přesvědčení o férovosti použitím trojského koně jakožto nečestné a zákeřné válečné taktiky. Sám Odysseus si v průběhu snímku uvědomuje zbytečnost války spolu se všemi promarněnými životy, které viděl pohasnout, ztracenými roky, které své cestě obětoval, i utrpení, jež svým odchodem způsobil věrně oddané manželce (Anne Hathaway) a dospívajícímu synovi (Tom Holland). Jednotlivé kapitoly z jeho putování, ať už střet s Kyklopem nebo s obry, jsou zbaveny hrdinského nádechu a povětšinou končí masakrem a následným úprkem Odysseovy družiny. I samotnému proniknutí za hradby Tróje předchází scéna, v níž Odysseus a další muži dlí desítky hodin uvnitř dřevěného koně napůl ponoření ve vodě a vlastních výkalech. Lidé jsou v kontrastu s boží vůlí nebo nadpřirozenými bytostmi vyobrazeni jako nicotná a bezmocná stvoření, která se neustále dopouští chyb či krutostí (což je znázorněno např. na jejich chování vůči psům). 

Hrdinou se Odysseus doopravdy stane až v závěrečné části vyprávění, kdy si poradí s hordami nápadníků, kteří se po dobu jeho nepřítomnosti nechávali hostit jeho opuštěnou a nejistotou sžíranou chotí ve snaze se jí dvořit. Do té doby film především podrývá původní mýtus (přičemž je do značné míry současně pojednáním o vzniku a šíření mýtů jako takových) a nabízí příběh o vzdorování božím trestům ve světě, kde se bohové sice fyzicky nevyskytují, nicméně spousta společenských pravidel je ovlivněna jejich nezpochybnitelnou existencí. Nelineární vyprávění přitom systematicky a přehledně střídá různé perspektivy, vrstevnatě pracuje s řadou motivů a upřednostňuje melancholické tóny před žánrově atraktivními lákadly v podobě překážek, které Odysseus na své pouti potká – kupříkladu ostrovu Sirén nebo pasáži s dvojicí mořských příšer je věnováno jen to nejmenší nezbytné množství času. 

Christopher Nolan mezi tou směsí témat a přístupů balancuje jako režisér a scenárista bravurně, byť v řadě scén přichází o tempo kvůli zaměření na dlouhé dialogy – které zabírají podstatnou část protáhlé expozice i předposledního pozvolného aktu uvozujícího závěrečné akční vyvrcholení. Výrazně mu v tom pomáhají zejména zvukový design a intenzivní hudba od Ludwiga Göranssona, stejně jako kamera, která navzdory celkové světelné zšeřelosti maluje výpravné a unikátně působící obrazy, které filmu dodávají na majestátnosti a velkoleposti. Působivé jsou i triky (jen málokdy digitální a většinou opřené o starosvětské praktické efekty, masky a obří loutky – kupříkladu takhle realizovaného Kyklopa jste ještě neviděli). Staré fantasy filmy s klasickými modely rozpohybovaných oblud Odyssea příliš nepřipomíná, leč lpění na fyzičnosti a natáčení v reálných lokacích se skutečnými rekvizitami jí i tak propůjčuje sympatickou hmatatelnost. 

Matt Damon je v hlavní roli vynikající, a i ostatní herci jsou ve svých výkonech povětšinou velmi přesní (včetně těch ve vedlejších rolích od Roberta Pattinsona přes Himeshe Patela po Johna Leguizama). Další hvězdně obsazení herci a herečky jako Zendaya, Elliot Page, Mia Goth, Jon Bernthal, Lupita Nyong’o nebo Samantha Morton mají jen epizodní role – přičemž internetové nářky brojící proti obsazení některých z nich kvůli nevyhovující barvě pleti nebo genderu se ukazují jako bezpředmětné a zbytečné. Nolan se nesnaží svou osobitou revizi mytologického příběhu udržet v mantinelech historické autenticity, ba právě naopak záměrně odporuje dobovosti i skrze stylizované oděvy postav či současnější jazyk v dialozích. 

Není překvapením, že ve filmu Odyssea do sebe všechno na konci zapadne, veškeré motivy se efektivně zúročí a všechny osudy dojdou smysluplného uzavření, tak jako v naprosté většině Nolanových starších snímků. Zatímco však mnozí jeho předešlým filmovým dílům vytýkali určitou chladnou vykonstruovanost a absenci emocí, tak Odyssea dovede nabídnout i řadu emocionálně silných scén a působivě dojemnou závěrečnou katarzi. Ve výsledku se jedná o počin, jenž svou strukturou i tvůrčími volbami budí respekt. K uhrančivému úžasu však vyloženě nevybízí (nebo nanejvýš vybízí jen občas), což je dáno zejména důrazem na jeho introspektivní zádumčivou rovinu, která částečně brání si jej užít jako spektákl. Od Odyssey nelze ani omylem očekávat hollywoodskou popcornovou podívanou ve stylu archetypálního filmu Troja z roku 2004 – nejde totiž o klasický letní blockbuster, nýbrž o podvratný zasmušilý protiválečný žalozpěv, jenž původní Homérův epos rozvádí do podoby komplexní a mnohovrstevnaté rozpravy o vysoké dani za hrdinství.