Je prostě báječná (She´s Funny That Way) – Recenze – 50%

Na americké komedii Je prostě báječná je nejzajímavější to, jak zcela otevřeně a přiznaně hlásá, že se snaží napodobit styl komedií, které se v Hollywoodu natáčely v jeho Zlaté éře, tedy především ve čtyřicátých, padesátých, potažmo šedesátých letech. Nalézat inspiraci v desítky let starých dílech klasické kinematografie a třeba na ně i odkazovat je samozřejmě v pořádku, spousta komedií to dělá úplně automaticky, aniž by to vyřvávaly do světa. Ale tady to v praxi funguje tak, že když postava Owena Wilsona cituje nějakou hlášku z filmu Cluny Brownová z roku 1946, tak na konci před závěrečnými titulky je vám scéna s touto hláškou z tohoto filmu puštěna, a ještě se tu objeví ve dvacetisekundovém cameu jistý slavný režisér a ve svém nesmyslném monologu ledabyle zmíní jeho název.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Zabijáci (Fasandræberne / The Absent One) – Recenze – 60%

Rok a půl uplynul od české premiéry dánské filmové adaptace prvního dílu knižní série Jussiho Adler-Olsena s názvem Žena v kleci, jenž se tehdy stal ve své zemi nejúspěšnějším dánským filmem poslední dekády. Na jeho pokračování pracoval ten samý tým (režisér Mikkel Nørgaard a scénáristé Královské aféry a švédských Mužů, kteří nenávidí ženy), hrají v něm v hlavních rolích ti samí herci a i jeho atmosféra je prakticky totožná.

Zachmuřený a tvrdohlavý policejní komisař s kamennou tváří Carl a jeho arabský parťák Assad se tentokrát pustí do dvacet let sterého případu, kdy byli zabiti dva studenti prestižní internátní školy, k jejichž vraždě se pachatel (místní podivín) přiznal a odpykal si trest. Nové okolnosti však naznačují, že pravděpodobně měl komplice, nebo že vrahem byl ve skutečnosti někdo jiný, kdo to na něj navlékl výměnou za podstatný finanční obnos. Oba detektivové objeví zmínku o podivném telefonátu mladé dívky, jenž se odehrál několik minut po zavraždění studentů. Tato žena by mohla být klíčem k odhalení skutečných pachatelů, bohužel ale už před lety beze stopy zmizela…

S tváří anděla (The Face of an Angel) – Recenze – 40%

Britský film režiséra Michaela Winterbottoma (Nonstop párty, Tristram Shandy) se odehrává v roce 2007 a je inspirován tehdejší skutečnou událostí, kdy v italské Perugii byla z údajné vraždy své spolubydlící obviněna americká studentka. Soud ji tehdy zprostil viny, leč zmatený a mnohokrát odročený případ strhl veřejnost, smlsla si na něm všemožná média, mluvilo se tehdy o serióznosti soudních přelíčení a o zkorumpovaných policistech a státních úřednících a dodnes se neví, jak to tehdy ve skutečnosti bylo.

Film S tváří anděla ale není rekonstrukcí ani dramatizací těchto událostí a soud s obviněnou dívkou se odehrává spíše na pozadí příběhu hlavního hrdiny, kterým je režisér Thomas (Daniel Brühl). Ten se seznámí s americkou novinářskou Simone (Kate Beckinsale), jenž plánuje napsat o případu knihu, a Thomas by měl natáčet její filmovou adaptaci. Jedou tudíž spolu do Itálie, aby byli svědky soudu a mohli se v celé té kauze nějak zorientovat.

Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy) – Recenze – 40%

Pestrobarvec petrklíčový je motýl. Stejně tak originální anglický název filmu odkazuje na typ motýla, nikoli na nějakého vévodu z Burgund, jak by se někdo mohl domnívat. Motýli se sice ve filmu vyskytují ve všech možných formách, ale jejich přítomnost není vlastně pro jeho postavy a zápletku až tak důležitá a jde spíš o leitmotiv s možností metaforického výkladu, který dokresluje atmosféru prostředí, v němž se tyto postavy pohybují.

Hrdinkami jsou dvě ženy středního věku, které žijí spolu v homosexuálním vztahu a provozují BDSM. Jedna z nich je na první pohled submisivní a uklízí po té dominantní, která ji za špatně odvedenou práci fyzicky trestá. Pak se ale ukáže, že dominantní je ve skutečnosti ta, co uklízí, a která nutí tu druhou k předehrávání předem připravených scénářů, které výše zmíněné prvky zahrnují. Přitom se stává patrným ten fakt, že obě ženy nejsou zcela na stejné vlně a přestože se navzájem milují, tak se jim nedaří najít ve svých hrách kompromis, který by vyhovoval oběma…

Noční běžec (Run All Night) – Recenze – 60%

Trenér boxu a řidič limuzíny Mike (Joel Kinnaman – hrál nového Robocopa) se jednoho dne náhodou nachomýtne k nějakým vraždám mezi překupníky drog, které vezl ve svém autě, a musí být coby korunní svědek zneškodněn. Útočníky ale včas zastřelí jeho otec Jimmy (Liam Neeson), který dělával nájemného zabijáka pro mafii, ale před časem s tím přestal a teď spíš už jen chlastá a vyrovnává se s traumaty, přičemž jeho vztah se synem je na bodu mrazu. Zastřeleným vrahem je ale shodou okolností syn Jimmyho bývalého zaměstnavatele a kamaráda Shawna (Ed Harris), který je nejdrsnějším mafiánem široko daleko, má pod palcem všechno možné včetně policie a rozpoutá na Jimmyho s Mikem a jeho rodinu nelítostný hon…

 

Zdroj fotek: warnerbros.cz

Diplomacie (Diplomatie) – Recenze – 60%

Srpen 1944, Paříž. Němcům už je jasné, že si v hlavním městě Francie dlouho nepobydou, ale jsou připraveni odejít se vší grandiózností. Plánují totiž na příkaz Hitlera vyhodit do vzduchu většinu pařížských památek včetně Eiffelovky, národního divadla a několika desítek mostů, které způsobí zaplavení blízkých předměstí. Rozkaz k vykonání akce má na svědomí německý generál Dietrich von Choltitz. Toho v jeho sídle navštíví švédský konzul Raol Nordling a snaží se mu čin na poslední chvíli rozmluvit.

Pořád jsem to já (Still Alice) – Recenze – 80%

Pořád jsem to já je dramatem, o němž se mluví hlavně z toho důvodu, že za něj dostala Oscara za nejlepší výkon v hlavní roli Julianne Moore, která v něm velmi realisticky ztvárnila duševní i fyzickou proměnu ženy, jíž je krátce po oslavení padesátých narozenin (tedy nezvykle brzo) diagnostikováno předčasné bujení Alzheimerovy choroby.

 

Zdroj fotek: falcon.cz