12. 1. 2018

Nejtemnější hodina (Darkest Hour) – Recenze – 70%

Britský režisér Joe Wright (Pýcha a předsudek, Anna Karenina) se po digitálním úletu v podobě Pana vrátil na mnohem jistější půdu s filmem podle skutečných událostí, k nimž došlo v Londýně v roce 1940, a v němž vypráví o několikatýdenních osudech tehdejšího premiéra, Winstona Churchilla. Nejvíce se film věnuje Churchillově přístupu k reagování Spojeného království na hrozbu spočívající v nacistické armádě okupující západ Evropy, s jejímž postupným přibližováním se z Churchillova zprvu bojovného postoje pozvolna vytrácí sebedůvěra, a velké množství času je věnováno i jeho strategickým manévrům ohledně situace v Dunkerku, což jsme shodou okolností mohli nedávno vidět z pohledů tamních vojáků ve filmu Dunkerk od Christophera Nolana. Nebo jako krátkou epizodku v Pokání, starším Wrightově snímku.
 
Nejtemnější hodina (Darkest Hour) – Recenze
Zdroj fotek: cinemart.cz

Zdaleka největším lákadlem a tahounem filmu je Gary Oldman v hlavní roli, oceněný již Zlatým glóbem a bezesporu útočící i na Oscara. Pod neuvěřitelně věrohodnou maskou a líčením předvádí jednu z nejlepších hereckých transformací posledních let, je prakticky k nepoznání a hraje fantasticky, byť i přes velmi přesné imitování a napodobování Churchillovy mluvy a gest nedokáže zabránit tomu, abyste si čas od času nevzpomněli, že jde jen o namaskovaného, ve skutečnosti mladšího a mnohem hubenějšího herce, byť podávajícího neskutečně přesvědčivý a přirozený výkon. V každém případě ale Gary Oldman odvádí z hlediska úspěšného převtělení do reálně existujícího předobrazu a zvládnutí celkového hereckého projevu minimálně o úroveň lepší práci, než třeba Anthony Hopkins v podobné snaze o napodobení Alfreda Hitchcocka ve filmu Hitchock nebo Natalie Portman v roli Jackie Kennedy ve snímku Jackie. Toho Oscara by si zasloužil už jenom za práci s očima, rty a hlasem.

Přestože si tak Gary Oldman střihl docela výrazné a nad zbytkem filmu vyčnívající sólo, ke cti mnohých ostatních herců je rozhodně nutno přičíst, že se v jeho přítomnosti ve stejném záběru neztrácejí ze zřetele. Zejména Lily James jako Churchillova nová sekretářka, sloužící zejména jako prostředek k lepší divácké orientaci v jistých méně osvětlených historických záležitostech (protože Churchill jí je musí vysvětlovat), a Kristin Scott Thomas v roli Churchillovy manželky, která si dovolí do svého muže jako jediná občas rýpnout nebo jej shodit, si s přehledem dokáží urvat trochu pozornosti i pro sebe. Jinak ale nebýt Oldmana, byla by Nejtemnější hodina jen průměrným dobovým dramatem, pasoucím se hlavně na sentimentálních a patriotistických emocích vyvolávaných přehlídkou okoukaných klišé.

Nejtemnější hodina (Darkest Hour) – Recenze

Na svérázného a v mnohém kontroverzního premiéra je tu nahlíženo jako na divné individuum, z něhož mají ostatní politici tak trochu legraci, ale přitom i respekt, avšak film jej zároveň vyobrazuje tak, aby žádný divák neměl potřebu kdykoli pochybovat o jeho skryté genialitě. Snímek svého hlavního hrdinu idylizuje, blahořečí jeho slovům válečné propagandy a staví ho na piedestal bravurních válečných řečníků, nicméně obecně se jím zabývá poměrně povrchně, zjednodušeně a neskepticky – dovolí si nakousnout jen pár přešlapů z jeho předešlé kariéry a pár naznačených drobností, které stín pochybnosti ani pořádně vrhnout nestihnou (třeba když ho manželka konfrontuje s nedostatkem financí). V tomhle ohledu by postava Churchilla stála za důkladnější rozbor, věnovaný delšímu úseku jeho života. Místo toho jej Nejtemnější hodina postihuje jen v jeho dramatickém rozhodování o postupech proti Hitlerovi a v souboji o obhájení vlastního přesvědčení, což je prokládáno rádoby úsměvnými epizodkami (např. když zaskočí svou sekretářku svým vylézáním z koupelny v rouše Adamově) nebo přehnaně dojímavými scénami za hranicí sentimentu (Churchill pláče v metru při konfrontaci s obyčejnými Londýňany).

Nejtemnější hodina tak nedělá nic jiného, než že se přesně strefuje do ověřené šablony, předurčené k automatické líbivosti, přičemž režijní zkušenosti a talent Joe Wrighta vyplývají na povrch hlavně díky tomu, jak se snaží dělat všechno pro to, aby toto schéma trošku ozvláštnil alespoň vizuálně. Sofistikovaně si pohrává se světlem a stíny, každá scéna je pečlivě inscenovaná a výborně se v ní pracuje s prostorem, kamera je povětšinou velmi dobrá (detailní záběry na Churchillův vypasený obličej jsou rozhodně o něco lepší než soustavné a již ohrané kompozice z ptačí perspektivy) a některé pasáže jsou vyloženě lahůdkové (první čtený projev Churchilla do rozhlasu).

Joe Wright natočil poctivý film, řemeslně na výši, leč bez jakékoli přidané hodnoty navíc. Prvotřídní filmařinu ocení i starší diváci, zvyklí na přehledné a klidnější tempo vyprávění, neztrácet se nebudou ani ti, kteří o Churchillovi a událostech kolem roku 1940 moc nevědí – s těmi film počítá a s pomocí řady prvků (např. časté střídání dat) jim usnadňuje orientaci v dění i v čase. Gary Oldman válcuje všechno a angličtina už dlouho nezněla lépe (tohle až půjde v televizi s dabingem, tak to bude parodie), jinak ale tenhle ušlechtilý, tradicionalistický a akademický film s ničím novým nepřichází.




Žádné komentáře:

Okomentovat