21. 7. 2017

Dunkerk (Dunkirk) – Recenze – 90%

Christopher Nolan, tvůrce Inception a Temného rytíře, natočil válečné drama, které vystavěl kolem skutečné historické události, k níž došlo na přelomu května a června roku 1940 na francouzském pobřeží, konkrétně v Dunkerku. Tam se tehdy ocitlo zhruba 400 000 vojáků anglické a spojenecké armády v německém obklíčení, takže bylo potřeba celou oblast evakuovat do Anglie. Leč lodě, které připlouvaly přes kanál La Manche vojáky nakládat, byly pravidelně potápěny německými bombardéry a ponorkovými torpédy…

Nolan příběh vystavěl kolem tří centrálních dějových větví. Jedna se odehrává přímo na pláži, kde bojuje o přežití a zejména vyčkává na nejistou záchranu mnoho postupně zmírajících a tonoucích mužů pod vedením admirála (Kenneth Branagh), přičemž pozornost je z velké části věnována jednomu až dvěma vojákům, kteří jakžtakž vyčnívají z davu. Druhá se zaobírá civilní posádkou malé loďky (mimo jiné Mark Rylance), kteří se také vydávají přes kanál na pomoc zoufalým a zmateným vojákům, protože každá pomoc je vítaná. Třetí se odehrává ve vzduchu, kde několik pilotů (mimo jiné Tom Hardy) létá nad celou oblastí s cílem sestřelit nepřátelská letadla a zabránit jim tak v dalším potápění lodí.
 
Dunkerk (Dunkirk) – Recenze
Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Každá z těchto postav nějak v průběhu filmu přispěje svou troškou do mlýna, díky čemuž je nakonec možné zachránit o něco víc lidí, ale nikdo z nich není natolik výjimečný, aby se dal označit za hlavního hrdinu, a v podstatě jde o řadové muže na různých postech. Hlavního hrdinu tudíž Dunkerk buď nemá, nebo jsou hlavními hrdiny všichni ti vojáci na pláži, nad ní i před ní na moři, jak chcete.

Pozoruhodné je i to, že Nolan ve své obvyklé fascinaci hrátkami s časem vypráví všechny ty tři příběhové linie najednou a na přeskáčku mezi nimi přestříhává, ale přitom se každá z nich odehrává v jiném časovém horizontu. Vojáci na pláži strávili týden, civilní loďka plula jeden den a letoun s Tomem Hardym v kokpitu strávil ve vzduchu hodinu… Lineárně vyprávěný a v podstatě jednoduchý a přímočarý děj, což jsou u filmu Christophera Nolana poměrně neobvyklé přívlastky, se takto podařilo jeho zasazením do tří různých časových oddílů udělat naopak docela netriviálním, což v pozitivním slova smyslu komplikuje sledování filmu, protože to vyžaduje trošku přemýšlení nad jeho strukturou a vzájemným provázáním jeho jednotlivých částí.

Takovýto kuriózní a filmařsky náročný krok pochopitelně vyžaduje zkušeného a schopného režiséra, a v tomto případě Nolan opět a s železnou jistotou dokazuje, že je člověk na svém místě. Jeho výkon coby režiséra a scenáristy filmu je zkrátka famózní, dlouhodobě je po právu pokládán za jednoho z nejlepších režisérů současnosti, což Dunkerk jen potvrzuje, a v zásadě k tomu už není co dál dodat. Neuvěřitelná soudržnost a promyšlenost Dunkerku, jeho dokonalé řemeslné zpracování od hudby po kameru, od začátku do konce napínavá atmosféra, herecké výkony, to všechno je nedílnou součástí neskutečně strhujícího zážitku, jaký Nolan umí připravit tak, jako nikdo jiný.

Dunkerk (Dunkirk) – Recenze

Ona strhující atmosféra souvisí hlavně s realističností filmu, s jeho intenzitou a naprostou věrohodností a také s očividným Nolanovým záměrem udělat z diváka dalšího z aktérů celé události. Toho je docíleno jednak onou časovou nesjednoceností, což může vyvolávat zmatené pocity, korespondující s pocitovým rozpoložením vojáků na pláži, a pak především kamerou. Když vojáci utíkají před střelbou, tak je kamera pronásleduje za jejich zády, čímž se divák ocitá v cestě prolétávajících kulek. Když se potápí loď, tak se kamera potápí s ní, dokonce ve stejně nakloněném úhlu. Během vzdušné akce je zas často přidělaná na trupech či křídlech letadel, zprostředkovává pohled pilota skrz hledáček se zaměřovačem, nebo zabírá pilotův obličej hodně zblízka, což ostatně dělá často i u ostatních postav. To také napomáhá v úspěšném začlenění diváka do akce – ta je totiž snímaná povětšinou z bezprostřední blízkosti postav, co se pořád někde krčí, schovávají nebo si v panice lehají na zem, utíkají nebo se snaží utéct, uplavat či si jinak zachránit holý život, a spoustě z nich se to nepodaří. Ta tělesnost a bezprostřednost z vás, ve spolupráci s dokonalým ozvučením, dělá další účastníky boje, v němž si nikdy nemůžete být jisti, odkud na vás někdo vystřelí, nebo co se stane v příštích několika vteřinách. Je to velmi syrové, špinavé a pohlcující.

Zas si tu akci ale nepředstavujte jako nějaká brutální, krvavá jatka. Film je přístupný, což kupodivu není nijak problematické, protože postřelených nebo krvácejících vojáků je ve filmu minimum. Častější jsou výbuchy, letecké nálety, topící se muži v potápějících se lodích a havárie letadel do moře, sem tam dojde i k nějaké smrtelné nehodě nebo požáru olejové skvrny. Akce vypadá dokonale přirozeně a nepočítačově, jako kdyby se natáčelo se skutečnými letadly a se skutečnými výbuchy a filmaři nechali klesat ke dnu skutečné lodě.

Zásadním rozhodnutím bylo i zcela vynechat jakékoli představování postav, takže divák zpočátku o žádné z nich neví vůbec nic. To jednak komplikuje jejich odhadnutí (jeden z vojáků se chová jako německý špeh v přestrojení a dlouho je to poměrně nejednoznačné), ale zároveň to značně limituje motivy, jimiž se ve spojitosti s postavami film může zabývat, takže mu nezbývá než se soustředit výhradně jen na dění na pláži a v okolí, což se ukazuje býti prospěšným.

Dunkerk (Dunkirk) – Recenze

Nečekejte tudíž žádné osudové kamarádské vztahy, žádné scény s ženami či rodinami vojáků a ani náznak romance, čili jakékoli věci, které obvykle ve spoustě jiných válečných filmů tvoří příběhový základ a zároveň slouží k odpočinku od válečné vřavy. V Dunkerku je základem právě ta válečná vřava, v níž díky opuštění od podobných rozptýlení nedostala šanci ani nostalgie, laciná dojímavost, patos nebo plamenné hrdinské projevy. Osobní příběhy jednotlivců a dokonce i úhel pohledu nepřátelské strany jsou záměrně ignorovány. Zůstalo jen čisté válečné peklo, ne vždy konzistentně zhusta intenzivní (intenzita je naopak průběžně zvyšována a snižována v pravidelných dávkách), ale v každém ohledu působivé. Tempo naopak nepoleví ani jednou, film uhání hbitě kupředu a nenechá diváky vydechnout.

Nedílnou součástí atmosféry filmu a zároveň důležitou složkou určující stupeň napětí je hudba Hanse Zimmera. Ona to tentokrát ani není moc hudba, spíš dynamická a rytmická změť zvuků, která vyvolává pocity napětí, nejistoty a očekávání. Místy evokuje odtikávání budíku na bombě, o níž nevíte, za jak dlouho vybuchne. Jindy vyvolává pocity čiré hrůzy, třeba když se Kenneth Branagh zadívá do dáli a k tomu se ozve hudební doprovod, jako kdyby spatřil mimozemskou flotilu. Je to radikální a úplně jiné než většina současných soundtracků.

A je na dobro potvrzeno, že nikdo mezi současnou hereckou elitou neumí hrát očima lépe než Tom Hardy (viz jeho Bane z Temný rytíř povstal), protože i tady mu z obličeje nic víc vidět není. Ostatně na očích tentokrát záleží víc než jindy, protože u Kennetha Branagha se v nich zračí autorita a dojetí, u Marka Rylance neotřesitelnost a odhodlání, u Cilliana Murphyho, coby havarovaného pilota, zas šílenství a hrůza a posléze lítost.

Dunkerk (Dunkirk) – Recenze

Je to tak, že filmy Christophera Nolana se pravidelně řadí k nejlepším filmům roku, přičemž Dunkerk není výjimkou. Výhoda pro Nolana spočívá v tom, že tentokrát má se svým filmem lepší šance i v útoku na oscarové nominace. A není to jeho nejlepší film, ani to není nejlepší válečný film všech dob, jak se můžete jinde dočíst, ale to neznamená, že to není pořád o několik pater výš než většina ostatní současné filmové produkce.

P.S. Film byl natáčen na filmový pás se 70 mm kamerami, analogově (z klasické filmové promítačky) je však promítán jen v pražském IMAXu, kde jsou na to uzpůsobení. A je to ohromný zážitek, hlavně díky tomu, že naprostá většina filmu vznikala v IMAX formátu, který si v žádném jiném kině neužijete, protože scény nebudou v plném rozlišení. Připravte se však na malinkaté titulky, promítané zvlášť, které jsou navíc mnohdy dost vybledlé, a hlavně na časté škrábance a nečistoty v obraze, jež jsou místy poněkud rušivé, neb na sebe nechtěně strhávají pozornost, a to se u digitálních kopií nestane.


Žádné komentáře:

Okomentovat