Michal (Milan Ondrík) a jeho žena Zuzka (Dominika Morávková) jsou milujícími
rodiči jejich tříleté dcerky. Jednoho dne ji Michal má ráno před prací odvézt
do školky, což také učiní. V práci pak řeší přijetí nového manažera, který
má pomoci jeho firmě z finanční tísně. Manželka mu posílá nabídku nového
nábytku. Bývalá manželka jej prosí o pomoc s nemocným otcem. Rozbitá
klimatizace během mimořádně horkého dne je další komplikací. Odpoledne pak přijde
další telefonát a s ním nečekaný šok. Jejich dcera do školky nikdy
nedorazila – Michal ji totiž ve skutečnosti zapomněl celý den v autě, kde
ve spánku zemřela. Příběh je inspirován skutečným případem, jenž se stal v roce
2015 v Nitře na Slovensku (a dalšími podobnými případy, k nimž došlo
i jinde ve světě).
 |
| Zdroj fotek: CinemArt |
Slovenský koprodukční snímek Otec natočila režisérka Tereza Nvotová
(Špína, Světlonoc) a úspěšně s ním reprezentovala ve
vedlejší soutěži filmového festivalu v Benátkách. Scénář napsala spolu s kolegou
Dušanem Budzakem, jenž byl kamarádem onoho muže z Nitry, jemuž tragická chyba
rozvrátila život. Film Otec nicméně není dramatickou rekonstrukcí pouze jednoho
konkrétního osudu, byť s ním sdílí mnohé aspekty – odlišuje se však skrze
řadu fiktivních prvků a vypovídá o celé situaci v obecnějším kontextu. Jen
ve Spojených státech zemře každý rok v rozpálených autech v průměru 37
dětí mladších patnácti let. V Itálii je alarm hlídající přítomnost malých
dětí na zadních sedačkách nařízen zákonem. Není to jen záležitost otců – své
děti zapomínají i matky.
Jedním z cílů filmu, jenž je mimochodem slovenským kandidátem na Oscara, je poukázat na existenci tzv. „syndromu zapomenutého dítěte“, tedy výpadku pozornosti, který souvisí s mechanismem fungování paměti. Nejde o to, že by rodič, jenž zapomene své dítě v autě (nebo někde jinde), byl nezodpovědný nebo nedostatečně milující. Spíše to souvisí s nutností řešit vícero věcí najednou, kdy má lidský mozek tendenci zjednodušeně nakládat s povinnostmi, které narušují denní rutinu či obvyklé penzum běžných činností. Stát se to může leckomu. Snímek Otec je stejnou měrou psychologickým dramatem o vnitřním pocitu viny a bolesti a o partnerské krizi, jako je též filmem o rodičovské lásce, soucitu, odpuštění a snaze naučit se vnímat tragickou událost očima těch, kteří trpí jejími následky. Filmové vyprávění tak nabízí pohled z druhé strany, jenž je v opozici vůči tendenci odsuzovat a ostrakizovat zapomětlivé rodiče za jejich nešťastné osudové pochybení.
Drama se soustředí zejména na perspektivu titulního otce, jehož trauma z rodičovského selhání a zodpovědnosti za smrt vlastního dítěte doprovází zmatení z toho, že si jasně vzpomíná, jak dcerku sám odváděl před branou školky do náruče mávající učitelky. Jak se později ukáže, šlo o falešnou vzpomínku, kterou si jeho mozek utvořil na základě mylných informací. Příběh se soustředí jak na jeho vlastní pocity a na vnitřní boj se sebou samotným, tak na pohyby ve vztahu s manželkou, která je danou situací otřesená stejně jako on. Na drobné nuance bohaté a procítěné herecké výkony Milana Ondríka a Dominiky Morávkové jsou jednou z největších předností celého filmu. Chování jejich postav bylo konzultováno s četnými psychology a jejich reakce na bezútěšnou a nezvratitelnou situaci tak působí věrohodným dojmem.
Druhou významnou předností je způsob, jakým je film natočen. Jeho naprostá většina je realizována v sérii dlouhých, často mnohaminutových záběrů, jejichž nasnímání muselo být nesmírně náročné jak po stránce herecké a dialogové, tak z hlediska technické práce s kamerou, která často následuje hlavního hrdinu uvnitř různých budov, místy vylézá oknem ven a zase zpátky nebo kupříkladu vniká zvenku dovnitř auta. Řemeslné provedení filmu je bezchybné, dlouhé záběry lépe umožňují divákům napojit se na titulní postavu otce, prožívat s ním určité okamžiky v reálném čase a snadněji se vcítit do jeho myšlenek a pocitů. Hlavně ale ta mozaika dlouhých scén stále dovedně a bezešvě vypráví příběh, aniž by v něm něco podstatného chybělo a divák se ztrácel v proměnách ve vývoji postav a jejich uvažování.
Nejistoty mohou panovat ohledně scény u soudu, která má určité rezervy nejen scenáristické, ale s ohledem na přednes některých představitelů soudního procesu také herecké. Zároveň jde o jedinou scénu v celém filmu, která se nesoustředí tolik na vnitřní svět hlavního hrdiny, ale spíše přesouvá pozornost na vnější atributy – důraz je v ní kladen na pohled veřejnosti na trpícího protagonistu a též na očekávání, jak bude na konci znít rozsudek. Rozpaky může budit též samotný závěr, který se až příliš opírá o zmíněnou skutečnou událost ze Slovenska a svou výlučností ztrácí trochu ze své obecné platnosti.
Film Otec je jinak velmi silným dramatem špičkové evropské úrovně,
jenž dokáže zapůsobit jak emočně a herecky, tak netradičním filmařským
zpracováním. Jeho téma je náročné, koncepčně a vypravěčsky je ale uchopeno se
značnou suverenitou. Z trojice hraných celovečerních filmů režisérky
Terezy Nvotové jde rozhodně o její prozatím nejlepší počin.
Žádné komentáře:
Okomentovat