7. 12. 2015

Room – Recenze – 70%

Hrdiny kanadsko-irského dramatu Room jsou mladá matka Joy a její pětiletý syn Jack, kteří spolu žijí v miniaturním bytě, jenž sestává z jediné místnosti o rozloze přibližně 25m2 a vypadá spíš jako obyvatelná kůlna nebo improvizovaný přístřešek. Nachází se zde stůl, dvě židle, skříň, televize, postel, vana a toaleta. Kromě světlíku ve stropě tu nejsou žádná okna a jediné ocelové dveře jsou zabezpečené číselným zámkem, k němuž Joy nezná kombinaci. Jack tuto místnost za celých pět let svého života neopustil, takže okolní svět pro něj jakoby neexistuje. Joy nebyla venku pravděpodobně ještě déle, nepracuje, nic moc nedělá, jen se stará o Jacka. Jediný další člověk, se kterým přijdou do kontaktu, je muž jménem Nick, který jim čas od času přinese nějaké potraviny, vitamíny, případně léky a oblečení.
 
Room – Recenze
Zdroj fotek: bohemiamp.cz
 
Tato zajímavá rozehrávka celkem zdařile buduje napětí i divákovu nejistotu, na co se to vlastně dívá. Jsou oba hrdinové součástí nějakého vládního psychologického experimentu? Vězní je někdo proti jejich vůli? Zuří venku apokalypsa a oni přežívají v relativně bezpečném území? Stát by se mohlo cokoli, už jen proto, že režisérem filmu je Ir Lenny Abrahamson, tvůrce netradiční a téměř až avantgardní loňské komedie Frank.

Ti, co četli knižní předlohu spisovatelky Emmy Donoghue (která ji sama adaptovala do scénáře), tak už vědí. Spolu s nimi to ale bohužel vědí i ti, co četli oficiální synopsi distributora, která celkem zbytečně vyzrazuje zhruba 90% děje, nebo viděli trailer. Já nečetl ani neviděl nic z toho, a tudíž mě přinejmenším do poloviny filmu dost bavilo, že absolutně netuším, jakým směrem se bude nadále ubírat, protože možností bylo mnoho. Čím víc bych o filmu věděl předem, tím by mi pravděpodobně připadal fádnější, protože to atmosférické směřování do neznáma by samozřejmě vymizelo. Film toho přitom ve výsledku z poměrně nadějného námětu nevytřískal mnoho, logicky je nesmírně komorní, laciný a minimalistický, a ve své druhé polovině maří jednu šanci za druhou. Vyloženě povedené jsou akorát režie a herecké výkony představitelů obou hlavních postav, na nichž snímek stojí.

A o co tedy jde? (Následují spoilery ohledně děje až do konce recenze.) Ukáže se, že dvojice je skutečně vězněná Nickem, který Joy před lety pokoutně unesl a zavřel do zahradního domku na svém dvorku, kde s ní výměnou za stravu a jiné komodity dodnes souloží. Jack je tudíž i jeho synem. Zabít Nicka Joy nemůže, protože on jediný zná kombinaci k zámku na dveřích, a jiné pokusy o útěk se vždy minuly účinkem. Po narození Jacka se pro ni navíc stalo prioritou pečování o dítě a o jeho bezpečí.

Room – Recenze

V polovině filmu však dojde ke zvratu, kdy se Joy odhodlá k velice zoufalému a nepravděpodobnému pokusu o osvobození, který ovšem kupodivu vyjde, tudíž Nick je dopaden policí a Joy i Jack jsou volní. Zbytek filmu je psychologická studie toho, jak se hrdinka vyrovnává se znovushledáním se svými rodiči, s návratem do života, s mediálním popraskem okolo toho a s tím, že její syn, který za realitu považoval jen rodnou místnost, není příliš připraven na vstup do normálního světa.

Opomenu ten fakt, že samotný útěk se podaří jen díky neuvěřitelné náhodě a několika fatálním rozhodnutím ze strany věznitele. Zásadnější problém je v tom, že ve své druhé polovině film ztratí tempo, a nabízející se potenciální zápletka o tom, jak matka představuje svému potomkovi všechno to, co byl zvyklý vídat akorát v televizi, ale pokládal to za fikci a pohádku, je odhozena. Joy namísto radosti ze znovunabyté svobody upadá do depresí, sebelítosti a osočování druhých, neb zjišťuje, že se toho hodně změnilo, včetně toho, že její rodiče jsou rozvedení a patrně skrývají jakési tajemství (jehož podstatu se nedozvíme).

Jackovo postupné zvykání na novoty je zas omezeno na počáteční neohrabanost a nulovou zkušenost s některými předměty, takže např. drží telefonní sluchátko obráceně, neumí chodit po schodech a nezná Lego. Také ale nikdy nepřišel do kontaktu s živou přírodou, nikdy ho nikdo nefotografoval a nikdy na něj nemluvil nikdo cizí, což jsou daleko zásadnější věci, využité bohužel poměrně málo. V románu je přitom on hlavním hrdinou a vypravěčem, takže celý příběh je nazírán z jeho pohledu. Film ale z dětské naivity a hravosti přestoupil k syrovému realismu, který jen občas osvěží závan roztomilosti vyplývající z nevinné nevědomosti.

Postavy se tudíž tak nějak plácají od ničeho k ničemu a až úplně na konci se filmu podaří symbolicky udělat poslední tečku za jejich trápením a beze slov vysvětlit, že některá traumata zkrátka potřebují hodně času k tomu, aby je člověk dokázal překonat. Nějaký psycholog by to vysvětlil určitě lépe, leč čistě z filmového hlediska to nefunguje úplně stoprocentně, neboť děj dlouho stojí na místě, nijak se nevyvíjí a kromě pár naznačených hádek ani nenabídne nic dramatického, čím by to hrdinčino vyrovnávání se s novými okolnostmi oživil.

Room – Recenze

Režírované a zahrané je to každopádně výborně. Zejména je třeba vyzdvihnout dokonale přesvědčivý a uhrančivý výkon devítiletého Jacoba Tremblaye, který má před sebou velké věci. Obyčejně jsou děti ve filmech spíš jen „používané“ a málokdy máte pocit, že z nich budou dobří herci, což ale není Jacobův případ. A Brie Larson v roli Joy je také velmi přesná a stejně jako Jacob zvládá přirozeně podat ohromnou škálu emocí. Velmi sympatiky jsou obsazeny i vedlejší role, např. Joan Allen a William H. Macy v rolích rodičů Joy.

Snímek Room představuje nevšedně pojaté psychologické drama, které trpí tím, že toho na sebe zbytečně prozrazuje až příliš mnoho a okrádá tak diváky o moment překvapení – vyjma těch, co na film půjdou jako nepopsané listy. I tak se ale jedná o poměrně kvalitní, inteligentní, řemeslně zdařilý a hlavně velmi dobře zahraný film, u něhož by se sice mohly vést diskuze o tom, zda se jedná o podařenou adaptaci, leč poselství, které se snaží publiku sdělit, je podáno jasně a zřetelně a úspěšně vybízí k zamyšlení.



Žádné komentáře:

Okomentovat