8. 11. 2014

Frank – Recenze – 40%

Jon (Domhnall Gleeson, nejstarší syn Brendana Gleesona) je irský amatérský klávesák a netalentovaný písničkový skladatel. Náhodou dostane příležitost hrát na klávesy v alternativní avantgardní skupině. Ta ho posléze vezme s sebou na výlet do Skotska, kde chce v pronajaté chatě nahrát desku. Prakticky proti své vůli je zde Jon držen a účastní se soustředění i všech výstředních aktivit kapely, která se skládá ze samých pošuků a podivínů (mimo jiné Maggie Gyllenhaal hrající na theremin) a jejímž lídrem je hudební génius Frank, kterého hraje Michael Fassbender, leč není mu vidět do tváře, protože ho má zakrytý obří papírovou hlavou, kterou nikdy nesundává (ani ve sprše).

Frank – Recenze

Frank by měl být hudební tragikomedií. Jenže oba tyto žánry nejsou dost dobře zmixované, neb ona komedie není moc vtipná (spíš je divná) a tragédie je až příliš depresivní a nehodící se k těm bizarně srandovním pokusům o suchý humor. Drtivá většina postav je nějakým způsobem psychicky narušená, čas od času někdo na někoho vytáhne nůž, někdo jiný má zas sebevražedné sklony (a ve filmu skutečně dojde i k úmrtí jednoho z členů skupiny) a všichni se tváří zarputile, zachmuřeně a nevraživě. Málokdy je na tom něco vtipného. Samotný fakt, že frontman kapely má obří papírovou hlavu, sám o sobě k haldě humoru nestačí.

Nejvtipnější je nakonec na filmu jeho úvod, v němž se hlavní hrdina snaží poskládat text písničky z věcí, které vídá okolo sebe, zatímco jde po ulici, a pár izolovaných scének, jako když za kapelou na onu chatu přijede nějaká německá rodinka s tvrzením, že jsou dalšími nájemníky v řadě a že už je přišli vystřídat. A pak ta představa, že snímek je volně inspirován osudy nějakého skutečného hudebníka, který chodil na veřejnosti s papírovou hlavou.

Další problém jsem měl s tím, že hudba, kterou tato kapela provozuje, se skoro nedala poslouchat. Většinou šlo o disharmonicky znějící melodii mimo rytmus, blížící se téměř kakofonii, doprovázenou nějakými zcela náhodnými rýmy poskládanými z vět postrádajících logickou návaznost a hraničících s dadaismem. Ze začátku je to trochu zábavné, avšak po půlhodině už takřka nesnesitelné. Tahle je z nich rozhodně nejzábavnější, a pokud vás tento styl zaujal, budete mít možná na film Frank úplně jiný názor:


Herci předvádějí celkem adekvátní výkony a irský režisér Lenny Abrahamson asi věděl, co chtěl natočit a podařilo se mu to, ale to nic nemění na tom, že se hodinu a půl díváte na bizarní film o nesympatických a mentálně narušených postavách, které mají k vtipnosti daleko. Na film, který má dost pomalé a ubíjející tempo a neobsahuje nic dostatečně střeleného nebo ujetého, čím by to vynahradil. Jako série videoklipů by to fungovat možná mohlo, ale jako celovečerní film nikoli.


Žádné komentáře:

Okomentovat