7. 7. 2017

Svět podle Daliborka – Recenze – 90%

Svět podle Daliborka je český dokument režiséra Víta Klusáka (Český sen, Dobrý řidič Smetana), jehož předmětem zájmu je zhruba pětatřicátník Daliborek, který žije u své maminky v Prostějově, pracuje ve fabrice jako lakýrník a věnuje se řadě koníčků. A je to dokument, který budí velkou kontroverzi a nejrůznější divácké reakce a zároveň vybízí k bohatým diskuzím.

Ono jde totiž o to, že Dalibor je neonacista. Obdivuje Adolfa Hitlera a jeho politiku, ztotožňuje se s nacistickými názory na svět, je vlastenec, nemá rád lidi odlišných ras, barvy pleti a náboženského vyznání, a jak to vypadá u něj v pokoji, to si asi umíte představit. Zároveň je však Dalibor člověkem citlivým a tvořivým – miluje přírodu, se svou přítelkyní chodí na pikniky, ani mouše by neublížil a také natáčí poetická videa na YouTube, v nichž třeba skotačí na louce nebo básní na hřbitově, kde něžně hladí náhrobky. Součástí jeho tvorby jsou ovšem i videa, v nichž například mlátí baseballovou pálkou cikány (a cikány hrají jeho maminka s přítelem, kteří mají obličeje pomazané čokoládou), případně v nich vyřvává nějaké nenávistné texty.
 
Svět podle Daliborka – Recenze
Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Svět podle Daliborka není dokument, který by skrze postavu Dalibora komentoval neonacistickou komunitu obecně, na to je totiž Dalibor až příliš unikátní. Dost pravděpodobně se s ním a s jeho názory neztotožní ani neonacisté, ani kdokoli jiný, a spíš bude před diváky za pošuka, jemuž se budou moci smát. Daliborovi a jeho činům je totiž snadné se smát, přičemž někdo se možná bude smát i povýšeně, pro někoho to bude přirozená reakce na to, jaké bizarnosti na plátně uvidí, ale v každém případě v tom smíchu bude i nemálo soucitu a snad i lítosti.

Není totiž možné ukázat si na Dalibora prstem a označit jej za náckovskou xenofobní svini, která by zasloužila zkopat, a které se člověk smát musí, aby tím dokázal, že ho nehodlá brát vážně. Právě naopak – Dalibora je potřeba brát vážně, neb kromě jeho nenávistných a rasistických hesel a ujeté video-produkce snímek odhaluje i mnoho informací z jeho soukromí, přičemž prostřednictvím jeho upřímných a až překvapivě uvědomělých výpovědí postupně odkrývá to, o čem vypráví ve velké míře doopravdy. O zamindrákovaných a vnitřně nešťastných lidech, kteří nejsou spokojeni se svým životem, se svou prací a se svým zázemím, cítí se osaměle, ale zoufale chtějí někam patřit, a tak se nebrání uchýlit i ke skupinkám zastávajícím názory poněkud extrémnější. Názory, které obvykle získaly z "alternativních" online médií a od jiných, podobně smýšlejících jedinců, existenčně závislých na televizi a sociálních sítích jako na jediné dostupné formě zábavy. A takových lidí je v české a slovenské společnosti patrně hodně, akorát zrovna Dalibor má tu smůlu, že mezi nimi možná vyčuhuje až příliš.

Na druhou stranu by možná „tradičnější“ zástupce neonacistické skupiny postrádal onu svébytnost, díky níž je Svět podle Daliborka tak výjimečný. Sledovat Dalibora a jeho realitu je nejen výjimečným náhledem do jistého výseku společnosti, ale zároveň je to místy nehorázná sranda. Co scéna, to perla, ale také mrazení v zádech. Přitom všechno, co Dalibor říká nebo dělá, má nějaký společensko-sociálně-psychologický důvod. Pozoruhodné je např. i to, jak často Dalibor mluví o násilí, ale sám ho nepraktikuje, maximálně ho hraje na kameru. Na demonstrace také nechodí, protože odmítá vytáhnout paty z Prostějova. Podobný případ je i přítel jeho matky, u nějž není poznat, jestli je o svých extrémistických názorech skutečně přesvědčený, nebo je jen po někom papouškuje, aby se Daliborovi zalíbil – častokrát si totiž protiřečí, nebo rovnou bere svá slova zpět a vyvrací je. Spíš jde tedy o takové neonacisty-pacifisty a pecivály, mnohem nebezpečněji v tomto ohledu vyhlížejí v dokumentu účinkující návštěvníci koncertu skupiny Ortel.

Svět podle Daliborka – Recenze

Problematický je akorát závěr, kdy Dalibor a jeho blízcí jedou na výlet do Osvětimi, kde jsou konfrontováni s krutou historickou realitou i návštěvou přeživší pamětnice, takže Daliborova snaha popírat holokaust pochopitelně nepadne na úrodnou půdu. Na snaze Víta Klusáka ukázat Daliborovi i jinou pravdu, než jakou zná z internetových stránek s konspiračními teoriemi, a nechat ho pak na ni reagovat, přitom není nic špatného, a je to dokonce velmi dobrý způsob, jak zajistit filmu finální vygradování. Potíž je nicméně v tom, že režisér v jistém okamžiku sám vstoupí do záběru a Daliborovi za jeho neomalené vyjadřování vynadá, což nikdy předtím neudělal a byl do té doby pouhým mlčícím pozorovatelem.

Namísto případných protireakcí od ostatních turistů ve výletní skupince tak dojde k tomu, že Daliborovi srazí hřebínek sám režisér, čehož se může kdokoli chytit a diskutovat o tom, nakolik je Dalibor inscenovaný a manipulovaný Vítem Klusákem, a jestli si z něj dotyčný náhodou celou dobu jen nedělal drzou legraci, aby ho pak mohl na závěr morálně zpražit. Tomu by nahrávaly i pasáže, v nichž Dalibor coby herec „rekonstruuje“ svá videa, a která jsou inscenovaná již přiznaně. Přesto se domnívám, že Dalibor není žádný falešný hypermarket, ale autentický člověk z masa a kostí, možná jen trochu zmatený a nejistý, leč na sto procent reálný. Do hospody pokecat byste s ním asi nešli, ale vstoupit na hodinu a půl do jeho světa je fascinující.



Žádné komentáře:

Okomentovat