8. 10. 2018

Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy (Suspiria, Apostle,…)

Začíná pátý den festivalu. Je to tu jiné než ve Varech. Španělská kultura a středomořské podnebí jsou samozřejmě jedna věc, ale značné rozdíly jsou i v organizaci, žánrově specifickém programu a v návštěvnících. V pěti kinech se promítají filmy celý den jen s minimálními přestávkami a od jedné ráno ve většině sálů probíhají celonoční filmové maratony, takže promítačky jedou prakticky nonstop. Filmu se vždy tleská nejen na konci, ale i na začátku u jeho názvu, studiového loga, jména režiséra nebo herecké hvězdy v úvodních titulcích a někdy i v průběhu, když dojde třeba na nějakou hodně akční nebo hodně brutální scénu. Diváci jsou vesměs nadšenci, kteří sem přijeli výhradně kvůli filmům, ne aby se tady fotili a chodili se opíjet na večírky (což tady ani moc dobře nejde).

Na plážové promenádě i v centru festivalového dění jsou desítky krámků s filmovou tematikou, kde se prodávají plakáty, stovky triček, modely postav, peněženky, vinylové desky se soundtracky, knížky, komiksy, stovky filmů na DVD a Blu-ray včetně řady brakových perel a jiné filmové suvenýry. Zatím se mi podařilo dělat rozhovor s Ronem Perlmanem, mít na kameře natočeného Nicolase Cage, Alexe Proyase a Panose Cosmatose, projít se po pláži a nasbírat plnou kapsu mušlí a vidět 13 filmů – první dojmy z deseti z nich si můžete přečíst níže. Naopak se mi zatím nepovedlo sníst více než jedno teplé jídlo denně, koupat se v moři a jít někdy spát před půlnocí. Program je nabitý, v úterý a ve středu mě čeká i pět filmů denně.

Suspiria
© Amazon Studios

Suspiria (Luca Duadagnino, USA/Itálie) – Předělávka kultovního stejnojmenného hororu od italského režiséra Daria Argenta. Z původního příběhu o studentce, která rozkrývá temné spiknutí uvnitř taneční školy, zbylo jen na hlavu postavené torzo, zbytečně doplněné o druhou narativní linii, v níž osmdesátiletý německý psychoanalytik vyšetřuje na vlastní pěst zmizení jedné z tanečnic a pátrá i po své dávno ztracené manželce. Dualitu děje symbolizuje i prostředí na dvě části rozděleného Berlína roku 1977 (kdy byla v kinech původní Suspiria), kam byl příběh přesazen kvůli odkazům na terorismus RAF a post-nacistické ideologie. Výsledkem je zmatený a špatně stříhaný umělecký video-art, jenž permutuje motivy původního filmu po svém a výrazně se tak odlišuje od originálu včetně celkového vyznění. Přepáleně barevné zázemí školy z Argentovy verze nahradila nudná šeď, vizuálně působivé jsou akorát ty sekvence, v nichž se Guadagnino snaží diváky šokovat, a na hudbu si tentokrát ani nevzpomenete. Nová Suspiria je filmem o probouzení ženství a ženské síly, která slouží k ponižování mužů a k boji o nadvládu v matriarchálním společenství, v němž i hlavní mužská postava je hraná ženou, a kde se tanec rovná sexuálnímu prožitku. Je ale utopená ve zbytečně roztahaném a rozbředlém vyprávění, v němž pozvolně stupňované napětí a znepokojení střídá okázalá a nijak nebudovaná brutalita a přímočarost, projevující se i tím, že film se rozhodně nenamáhá skrývat, co jsou učitelky v taneční škole zač, a hraje od začátku s vyloženými kartami. (40%)

Apostle (Gareth Evans, USA/Velká Británie) – Mysteriózní horor od režiséra akčních eposů ZátahZátah 2. Psychopaticky zamračený hlavní hrdina v podání Dana Stevense se vydává do svérázné sektářské komunity na tajném ostrově, kam byla unesena jeho sestra. Atmosféru a tempo si snímek udržuje hned od začátku a nabírá na zajímavosti s příjezdem hlavního hrdiny na ostrov, kde se začnou pomalu odkrývat pravidla místní populace a hlavně zvláštní mytologie, díky níž bylo společenství na ostrově vybudováno. Pak se ale sektářská kolonie začne hroutit zevnitř sama (bohužel), vedlejší postavy se začnou víc hlásit o slovo a příběh hlavního hrdiny zapadne do pozadí. Filmu kvůli tomu ve druhé polovině poněkud spadne řetěz, což se snaží zachránit vděčnými scénami se středověkou lobotomií a mlýnkem na maso. Až na šťavnaté gore scény každopádně v tomhle historickém hororu není nic moc, co by připomínalo předchozí Evansovy filmy. (60%)

Apostle
© Netflix

Asher (Michael Caton Jones, USA) – Pomalý, ale moc hezký, empatický a jemný thriller o stárnoucím profesionálním nájemném zabijákovi (Ron Perlman), co má rád svůj každodenní samotářský stereotyp a pracovní rituály a žije si svým tempem, když v tom ho zaskočí šance na podzim života strávený s ženou po boku. Ten film je v podstatě jako Ron Perlman sám. Ze staré školy, trochu unavený, částečně v důchodu, ale přitom to v sobě pořád má, černý humor i styl, schopnost dojmout správně zvoleným šklebem i věrohodně ztvárnit postavu ranaře s přesnou muškou. Režírován je trochu vláčně, režisérem, který umí prakticky jen šedivou rutinu, ale k tomuhle materiálu se to překvapivě hodí. Konzistentní nadprůměr, co se nikam nežene, a umí zasáhnout na těch správných místech. (70%)

Au Poste! (Quentin Dupieux, Francie) – Nový film od režiséra snímků Guma, Fízlové, hajzlovéRealita. Na poměry jeho filmografie a zvlášť po výborné Realitě je to však dost slabota. Jednoduchý komediální koncept s absurdně protahovaným policejním výslechem a ještě absurdněji protahovanou svědkovou výpovědí je realizován až trapně primitivně a povrchně, bez nápaditého satirizování, boření očekávání nebo jakékoli přidané hodnoty navíc. Postavy jsou záměrně idioti, humoru však vyprodukují málo a režisér navíc začíná vykrádat sám sebe (prolínání minulosti s přítomností, fyzicky deformovaní policisté) a jeho závěrečná pointa tentokrát taky nemá sílu. Na ploše necelé hodiny a čtvrt se to dá ustát, ale od Dupieuxe by už člověk zkrátka očekával nějakou údernější, podvratnější, sofistikovanější a složitější hříčku. (50%)

Au Poste!
© Diaphana Distribution

The Night Comes for Us (Timo Tjahjanto, Indonésie) - Akční thriller z prostředí nejtvrdších gangů asijského podsvětí balancuje na hranici mezi krvavou zábavou a nepříjemně násilnou krutostí, kdy se nápadité a technicky dokonalé akční přestřelky a trikově, maskérsky i choreograficky vyšperkované kontaktní souboje mění ze šťavnaté atrakce pro otrlé v extrémně brutální přehlídku mrzačení. V tomto směru je to z poslední doby srovnatelné snad akorát se Zátahem 2, ale jde to ještě o něco dál (režisér měl od Netflixu oficiálně dovoleno utrhnout se ze řetězu, čehož královsky využil). Příběh je v první polovině mírně chaotická změť průběžně vymírajících postav, bojujících proti sobě na dvou stranách barikády, mezi nimiž sem tam přebíhají a navzájem se porůznu podrážejí, až do té míry, že divák ztrácí o hrdiny zájem, přestane se zabývat tím, jak film skončí, a jen se těší na další akci. Tohle se naštěstí v druhé polovině ustálí, jasně se definuje, kdo s kým stojí proti komu, a zbytek je horečnatá řežba s fyzicky intenzivními akčními pasážemi, kterých sice není nijak zvlášť hodně, ale jsou dlouhé a pekelně hutné. (80%)

Sad Hill Unearthed (Guillermo Fernández de Oliveira, Španělsko) - Emotivní dokument o nadšencích, kteří se ve Španělsku pustili do rekonstrukce hřbitova, v němž se odehrává finále westernu Hodný, zlý a ošklivý. Všechna čest za ten nápad, námahu a odhodlání, protože to vypadá skvěle, a i ten dokument je poutavý, přestože obsahuje z velké části hlavně to, co by se vzhledem k takovému námětu dalo čekat. Všechno je to ale podáno ohromně sympaticky a upřímně, kromě několikaleté dřiny hlavních aktérů film zachycuje i pospolitost filmových fanoušků (dobrovolníci, crowdfunding na hroby) a nechybí ani komentáře členů Leoneho štábu (Eastwood, Morricone, komparzisté-pamětníci... ), kteří sem tam snímek okoření historkou z natáčení. (80%)

Sad Hill Unearthed
© Film Factory

Arctic (Joe Penna, Island) - Survival drama o muži (Mads Mikkelsen), který se snaží přežít po pádu letadla v arktické ledové pustině. Silný příběh o lidské houževnatosti, odhodlání a síle přežít za každou cenu, jemuž vládnou Mikkelsen svým stoprocentním výkonem a scénář svou schopností využít na pohled beznadějnou situaci, nehostinnost arktického prostředí a úsporné rekvizity na maximum. Konzistentně stupňované napětí a postupné přitvrzování podmínek, jimž musí heroicky schopný, vytrvalý a po všech stránkách kladný hlavní hrdina čelit, dokáže upoutat od začátku do konce, byť se kvůli tomu snímek párkrát ocitne na hranici nevěrohodnosti. (80%)

La sombra de la ley (Dani de la Torre, Španělsko) - Brilantně promyšlená kriminálka odehrávající se ve dvacátých letech v Barceloně, kde půlka města drží stávku, policejní vyšetřovatelé se chovají jako gangsteři a v ulicích zuří anarchistické nepokoje. U hlavního hrdiny, policisty z Madridu (Luis Tosar), který přijíždí do města pomoct pátrat po pachatelích vlakové loupeže, téměř až do konce není jasné, jestli jde o křivého podrazáka nebo o mazaného super-klaďase, co chce všechny přechytračit a dovést ke spravedlnosti. Tyhle dva názory na něj se každou chvíli střídají, následkem čehož je film emocionální horskou dráhou, v níž každá z mnoha postav má svůj dramatický oblouk, četné příběhové linie se navzájem protínají a reagují na sebe, složitý příběh prochází komplikovaným vývojem a řadou překvapivých zvratů, vyšetřování se ubírá nepředvídatelnými směry a ještě se do toho podařilo nacpat feministickou rovinu, kritiku státního režimu a policejních sil i několikanásobný motiv pomsty. Po filmařské stránce čistá práce (včetně akčních přestřelek a rvaček), možná až na sporadické technické limity (automobilová honička, při níž oba vozy jednou tak 40 km/h), ale i ty obvykle z větší části zamázne skvělá a zřejmě i dost drahá retro výprava. (90%)

La sombra de la ley
© Atresmedia Cine

Nekrotronic (Kiah Roache-Turner, Auatrálie) - Námět o lovcích démonů, operujících už i přes internetovou síť, aby šli s dobou a mohli útočit na lidi přes jejich mobily, ještě sám o sobě nezní úplně špatně. To by ale nesměl dostat podobu přeplácaného béčkového slepence (byť se zjevně slušným rozpočtem a relativně kvalitními triky), který je inspirovaný kde čím od Krotitelů duchů po Pokemon Go a odehrává se ve světě bez pravidel, v němž se tudíž může stát prakticky cokoli, ale málokdy to přitom stačí k tomu, aby to bylo skutečně zábavné, vtipné, nebo napínavé. Postavy jsou otravné, herci průměrní a dialogy toporné. Sem tam nějaký hezký režijní nápad sice potěší, ale celkový dojem z veskrze chatrného zpracování bohužel nemá šanci přebít. Vidět to jenom kvůli Monice Bellucci ve vedlejší roli se také nevyplatí. (40%)

Apocalipsis Woodoo (Vasni Ramos, Španělsko) - Nehorázně zábavná parodie na kriminálky ze 70. let, která si zároveň utahuje z kung-fu žánru, ze zombie filmů, z mexických akčních filmů s wrestlery a z hororů s okultní tématikou. Mnohaúrovňovým humorem napěchovaná ujetá taškařice, prošpikovaná všemi možnými gagy, využívajícími dobová a žánrová klišé k vytváření netušených parodických vrstev, a natočená záměrně lacině a béčkově, se zrnícím obrazem, dokonalou retro stylizací, roztomile lajdáckými zadními projekcemi a naschvál přehrávajícími herci. Ne všechny vtipy padnou na úrodnou půdu a místy se i opakují, ale při té kadenci je to skoro jedno a cílevědomí tvůrci jsou od začátku do konce konzistentní na všech úrovních. Podobně vytříbená pastiš jako Černej dynamit nebo Ztracený kostlivec z jeskyně rozkladu. (80%)


Žádné komentáře:

Okomentovat