17. 6. 2016

Realita (Réalité) – Recenze – 90%

Francouzský film Realita je napůl ve francouzštině a napůl v angličtině a má hrozně zvláštní, až surrealistický děj, v němž se proplétají příběhy několika postav.

  • Táta malé holčičky jménem Realita zastřelí kance a při vyvrhávání jeho vnitřností mu vyvrhne z břicha i videokazetu. Holčička si jí všimne a upozorní na ni, leč oba rodiče začnou tvrdit, že žádná videokazeta neexistuje.
  • Televizní kameraman chce natočit vlastní film o vraždících televizorech a dostane od producenta za úkol vymyslet křik, který budou ve filmu vydávat oběti těch televizorů.
  • Ten samý producent má problémy s nějakým uměleckým režisérem, který zbytečně plýtvá materiálem.
  • Televizní moderátor pořadu o vaření (oblečený do kostýmu obří krysy) má po celém těle divnou vyrážku a svědění, ale ta vyrážka není vidět, takže si všichni myslí, že jen simuluje, nebo že je na hlavu.
  • Ředitel školy, kam chodí Realita, má podivné sny, v nichž v ženských šatech jezdí po městě v terénním džípu. Chodí se o nich radit k psycholožce, která je manželkou výše zmíněného kameramana.

Realita (Réalité) – Recenze

Všechny ty příběhy jsou spolu nějak propojené a jakoby nestačilo, že jsou už tak dost bizarní, tak v nich postupem času ještě začne docházet k úplně absurdním situacím, jako že někdo potká na ulici sám sebe, nebo se dovolá do minulosti, nebo se stane svědkem nějakého jiného paradoxu. Dříve či později také začne vycházet najevo, že některé z těch příběhů jsou ve skutečnosti něčím snem, jiné jsou zas dějem filmu, který někdo průběžně natáčí.

A od poloviny dál tu začne přibývat i takových zapeklitých věcí, jako jsou sny ve snech, film ve filmu, sen ve filmu a film ve snu. Případně sen ve filmu ve filmu, ale to už se blížím spíš k závěru.

Formálně to připomíná takové ty mind-fuck filmy, které diváka uhranou svou sofistikovanou strukturou a překvapivými zvraty, a v nichž se obvykle vyskytuje vyprávění v několika dějových úrovních (např. Inception), cestování v čase a časové paradoxy (např. Looper) a případně nečekané změny pohlaví (např. Predestination) či metaforický symbolismus vyžadující náročné interpretace (např. Nepřítel). Divák na to civí v úžasu a říká si, jak to do sebe asi zapadne. A pak to do sebe zapadne, a řekne si „wow“.

No a pointa Reality je právě v tom, že to do sebe nezapadne. Jsem si jist, že i kdybych složitě rozšifroval, které události jsou určitě sny a které určitě ne a nakreslil si nějaký důmyslný graf, tak by ty dějové kličky stejně nezačaly dávat smysl. A jsem si jist, že šlo o záměr. A to „wow“ si nakonec stejně řeknete.

Film totiž natočil francouzský režisér Quentin Dipieux (též známý jako tvůrce elektronické hudby Mr. Oizo), který má mimo jiné za sebou i snímek Guma (Rubber), vyprávějící o obživlé vraždící pneumatice (na což jsou ty vraždící televizory v Realitě jistě odkazem). Tento béčkový námět však Quentin pojal jako experimentální existenciální podobenství s intelektuálním poselstvím a filozofickou hloubkou, takže s ním pak sbíral ohlasy na uměleckých festivalech a vysloužil si pověst filmaře, který si rád pohrává s diváckým očekáváním a s formou filmového vyprávění a s oblibou narušuje nejrůznější pravidla žánru. Jeho černá komedie Fízlové, hajzlové byla zas sice relativně originální satirou na policajty, ale zároveň byla záměrně natočená tak, aby byla divácky co nejvíc nesnesitelná.

Realita (Réalité) – Recenze

Realitou se to má tak, že ji Quentin pravděpodobně natočil jako svou vlastní odpověď na onen výše zmíněný žánr mind-fuck filmů, který dekonstruuje a vysmívá se mu. Například ona postava moderátora s vyrážkou by se dala interpretovat coby archetyp diváka podobných filmů, jemuž to nedá a prostě se snaží vymyslet, jak ty věci ve filmu do sebe zapadají a jaký smysl to ve skutečnosti dává. V Realitě nic takového nenalézá, a tudíž má svědění (=bolí ho mozek). Viz také postava jeho kožního lékaře, jenž se mu snaží vysvětlit, že žádnou vyrážku nemá, a že to svědění je jen uvnitř jeho hlavy.

Gumě se Quentinovi ale ani přes výrazný artový háv nepodařilo zamaskovat, že natočil debilní blbost o vraždící pneumatice. Fízlové, hajzlové mohli být jakkoli vtipní nebo absurdní, leč pořád se nedalo ignorovat to, že se na ně nedá koukat. V Realitě mám však poprvé pocit, že se mu podařilo ty hrátky s žánrem vybalancovat, a že to funguje dohromady i jako dobrý film nějakého konkrétního žánru, i jako jeho dekonstrukce. Protože i když si odmyslíte jeho sdělení, interpretace a přesah, tak jde pořád o velice zábavnou a vtipnou věc, která královsky baví, ať už svou snovou absurditou, povedenými gagy, zdařilou komediální režií či wtf podivností, u níž si můžete hlavu ukroutit.



Žádné komentáře:

Okomentovat