1. 10. 2014

Divoké historky (Relatos salvajes) – Recenze – 70%

Povídková černá komedie Divoké historky vznikla v koprodukci s bratry Almodóvarovými a natočil ji podle vlastního scénáře argentinský režisér Damián Szifron, který si udělal jméno na populárních seriálech a do svého filmu obsadil známé argentinské hvězdy. Film byl ve své zemi obrovským hitem a zaznamenal vřelý ohlas na nemalém množství festivalů, včetně karlovarského, kde posloužil k promítání na slavnostním zakončení. Splétá dohromady šest tematicky příbuzných příběhů:

Divoké historky (Relatos salvajes) – Recenze

1)      Cestující v letadle během letu zjistí, že všichni mají společného jednoho konkrétního známého, a že to není náhoda. Tato povídka je zdaleka nejkratší a film ji stihne odvyprávět ještě před úvodními titulky.
2)      Servírka v zaplivaném bistru musí obsloužit zákazníka – mafiána, který jí před lety zavraždil otce. Jak se zachová? Jakou radu jí poskytne kuchařka s kriminální minulostí?
3)      Arogantní řidič luxusního vozu se dostane do křížku s pomstychtivým vesničanem, kterého předtím urazil. Každá akce plodí protireakci, takže oba muži si navzájem ničí auta a stupňují své úsilí.
4)      Otec rodiny má rozepře s manželkou žádající o rozvod. Z práce ho vyhodí a systém policejních pravidel a odtahovačů aut považuje za šikanu a buzeraci. Když pohár trpělivosti přeteče, vzpomene si muž na svou bývalou praxi pyrotechnika…
5)      Mladík srazí autem těhotnou ženu, čímž ji zabije, leč z místa nehody ujede. Jeho bohatí rodiče se ho z toho snaží vysekat a nabídnou svému zahradníkovi, že by mohl vzít zodpovědnost na sebe, za což by dostal tučnou odměnu.
6)      Na bujaré oslavě navazující na svatební obřad zhrzená nevěsta zjistí, že jí byl její novopečený manžel nevěrný, a že si dokonce dovolil pozvat svou milenku na svatbu. Svatebčané se následně stanou svědky jejího hysterického záchvatu a jejích postupně gradujících výpadů hraničících s psychickým terorem.

Divoké historky (Relatos salvajes) – Recenze

Společným jmenovatelem všech šesti příběhů je selhání nervů některých postav a děj vedoucí ve většině případů k nějakému výbuchu agrese. Všechny začínají relativně nenápadně, resp. něčím obyčejným (jízda autem po prázdné silnici, svatba, demolice výškové budovy…) a následné události postupem času nabývají na stupňující se intenzitě, až vyvrcholí něčím úplně absurdním a šíleným. Přitom zejména první tři povídky jsou opravdu velmi vtipné, úderné a relativně kvapné a odsýpající a jsou skutečně plné černého humoru, zatímco zbývající tři jsou podstatně rozvleklejší (film má v součtu dvě hodiny) a je v nich znát snaha o společenskou satiru. Čtvrtá povídka má reflektovat ztrátu ideálů jedince pohlceného společností, určované byrokratickými pravidly, a psychický dopad takového systému na člověka. Z páté povídky zas přímo řve kritika vládnoucí bohaté třídy, která si za peníze koupí opravdu všechno, a mediální manipulace. Poslední příběh, zároveň nejdelší, je i přes všechen humor podstatně mrazivý a nemá daleko k divadelní tragédii.

Szifron povídky režíruje lehkou rukou, hraje si s kamerovými úhly a svou vizi naplňuje s profesionální jistotou. Kvalita jeho příběhů je konzistentně nadprůměrná a nejen že vede k úsměvu a pobavení, ale může sloužit i k zamyšlení a diskuzi na různá témata včetně sociálně-patologických jevů, jako jsou zvýšená agrese, nevěra, či zabití ve jménu pomsty. Herci jsou do jednoho velmi dobří a přesní, přičemž jsou i typově dobře obsazení. Tahle argentinská šipka se trefila poměrně blízko středu.



Žádné komentáře:

Okomentovat