19. 3. 2014

Pompeje (Pompeii) – Recenze – 40%

Roku 79 našeho letopočtu zničil výbuch sopky Vesuv město Pompeje a pohřbil ho pod nánosem lávy a popela i s jeho překvapenými občany. Americký film, který touto událostí vrcholí, připomíná mix katastrofického 2012 s nedávným Herkulem: Zrozením legendy. A přitom by chtěl vyprávět epický příběh osudové lásky na pozadí smrtící katastrofy, jako byl například Titanic.

Titanic vs. Pompeje

Titanicu samozřejmě nesahá ani po podpalubí.


Sopka začne soptit až úplně na konci a soptí asi dvacet minut, zatímco lidé panikaří a hlavní hrdinové mezitím bojují o lásku a o čest (což by bojovali, i kdyby nesoptila). Shodou okolností si Vesuv dává oddych a přestává na chvíli metat všude šutry zrovna v těch momentech, kdy se na plátně odvíjí něco osudového a důležitého pro hrdiny filmu (třeba když je potřeba říct si zamilovaný dialog). Efektních záběrů, kdy se přes město přelévají oblaka dýmu nebo obří vlna, není ve filmu víc než v jeho traileru, akorát jsou o něco delší. Na zkázu a zděšené davy si každopádně budete muset počkat, protože do té doby jsou v celém filmu asi jen čtyři trochu akční scény, přičemž ve všech případech jde o bitky v gladiátorských arénách a dvě z nich jsou souboje muže proti muži. Leč většina filmu je o tom, že si lidé povídají – a to naprosto nefunguje.

Hlavním hrdinou je keltský otrok Milo (zoufale nevýrazný Kit Harington z Hry o trůny), poslední přeživší zástupce svého kmene, který byl vyvražděn zlými Římany. Je velmi schopný, tudíž ho z Anglie přesunou do Pompejí, aby mohl bojovat v arénách. Po cestě se seznámí s krásnou dcerou vládce Pompejí Cassiou (Emily Browning). Sdílejí lásku ke koním a averzi vůči Římanům – a on má navíc hezký kukuč a velké svaly. Takže je z toho láska jako trám. Resp. byla by, kdyby měl film romantickou zápletku. Což nemá. Oba zamilovaní jedinci totiž spolu stráví na plátně jen minimum času a poprvé se políbí až patnáct sekund před závěrečnými titulky. Jejich láskyplný příběh nelze vnímat jako plnohodnotnou romantiku, nýbrž jako osudové prchavé vzplanutí, kterému příroda nepřála. Divil bych se, kdyby někdo na konci uronil slzu. Na rozdíl od Titanicu.

Pompeje

Děj se točí kolem toho, že do Pompejí přijede zlý senátor (Kiefer Sutherland si záporáka celkem užívá), aby zjistil, jestli se císařovi vyplatí do města investovat peníze na nový viadukt. A zároveň má zálusk na Cassiu. A shodou okolností je to ten samý, kdo vyvraždil kmen hlavního hrdiny. Asi je vám jasné, jak se bude tahle zápletka vyvíjet…

Milo mezitím živoří mezi otroky, kde se seznámí s obrovským drsným černochem a bojovým šampionem, který břišními svaly láme čepele. Mají spolu krásný dialog o tom, jak jeden druhého zabije, ale během akce si navzájem zachrání život a stanou se z nich nejlepší kamarádi, kteří pak spolu bojují proti Římanům, proti celé říši a proti přírodním živlům.

Z výše řečeného vyplývá, že ve filmu není mnoho akčních scén. A ty, které ve filmu jsou, postrádají švih a šťávu, kterou byste od režiséra filmů Resident Evil a Mortal Kombat čekali. Paul W.S. Anderson se velmi špatně potýká se scénami, ve kterých se víc mluví, než bojuje či prchá, což je bohužel naprostá většina filmu. Kvůli rychlým střihům jsou bojové sekvence navíc často nepřehledné a pouze jediná (!) evokuje něco, co jakoby vypadlo z videoklipového světa Resident Evilu. Zbytek působí spíš jako mix libovolné sandálové epiky s katastrofickými vizemi Rolanda Emmericha. Režisérův předchozí film, steampunková adaptace Tří mušketýrů, byla z vizuálního hlediska mnohem zajímavější, bizarnější a podařenější. A obecně zábavnější.

Pompeje

Aby bylo dílo patřičně dokonáno, tak film je dabovaný (leč titulkované kopie naštěstí existují). Originál jsem neviděl a nejsem tomu rád. V českém znění jsou některé výrazy vyloženě směšné (nezáměrně) a postavy občas mluví podezřele pomalu (dle mého odhadu vznikal dabing z českých titulků), což je místy srandovní (opět nezáměrně). Dabing hlavního záporáka (nemyslím tím Vesuv) je jeden velký vtip. 3D je k ničemu, protože většina filmu se odehrává v noci, případně ve tmě, takže když máte ještě k tomu na hlavě brýle s tmavými skly, tak nic nevidíte. Což je zejména během těch posledních dvaceti minut velká škoda. Třetí rozměr navíc pořádně vyniká opravdu jen v akčních scénách, kterých, jak už bylo řečeno, je ve filmu dost málo.

V podstatě jde o tuctový popcornový spektákl, jenž nevybočuje z hollywoodské šablony a obvyklých klišé, a kterým se divák musí chtě nechtě prokousat, aby mohl být svědkem trochy té antické digizkázy. Že to bude tupá dobrodružná podívaná se sopkou, která bude prdět hořící šutry z pixelů, se dalo čekat. Ale mohla být alespoň zábavná a nehrát si místo toho zbytečně na seriózní historické drama.

P.S. Doufám, že hláška „Tak já jdu teda pro ty koně.“ zlidoví. Ale asi se nepoštěstí.



Žádné komentáře:

Okomentovat