27. 3. 2014

Noe (Noah) – Recenze – 70%

Biblický příběh Noema a jeho archy přetavil režisér Darren Aronofsky do majestátního trikového velkofilmu, na kterém je ze všech jeho snímků zdaleka nejvíce znát vliv Hollywoodu a jím poskytnutého nemalého rozpočtu, přesahujícího sto milionů dolarů (Aronofskyho druhý nejdražší film, Fontána, byl tři a půl krát levnější než Noe). Epické trailery a příslib vrchovaté porce efektní podívané s prvotřídními herci dokonce vytvořily v mnoha potenciálních divácích očekávání, že snad půjde o blockbuster. Nutno dodat, že toto očekávání však zůstane nenaplněno.

Noe

U blockbusteru se předem předpokládá, že se na něj nahrnou mraky lidí všech možných věkových skupin (především rodiny s dětmi a teenageři), že si koupí colu a popcorn, nechají se dvě hodiny oslňovat fantazií, akcí a humorem filmového světa poskytujícího nenáročnou zábavu, odpočinou si u toho, pobaví se a pak všem svým známým povypráví, jak to bylo super. Příkladem budiž Avengers, Harry Potter, nebo Piráti z Karibiku. Noe ale rozhodně není takovým filmem.

Obávám se, že průměrný, popcorn chroupající divák narazí především na problémy související s biblickým původem námětu. Že když si odmyslí tu potopu jak vystřiženou z katastrofických spektáklů Rolanda Emmericha a zástupy digitální zvěře (a jednu pánoprstenovskou bitvu s asi tuctem kamenných obrů, ale o těch později), tak mu zbude v podstatě komorní drama zabývající se převážně otázkami víry, závažností hříchu, stvořením světa, odpovědností, sílou lásky a schopností odpouštět. Tzn. téměř filozofický diskurs o náboženství zabalený v atraktivním kabátě, kterým se snaží přilákat masy. Kdo navíc není s příběhem Noema dobře obeznámen, bude pravděpodobně kroutit hlavou nad smyslem některých scén (například se na konci filmu začnou z nebes snášet taková barevná kolečka – těšil jsem se, že přiletí mimozemšťané, ale pak jsem se dočetl, že to byla duha, kterou Bůh potvrdil úmluvu, že už nikdy na lidstvo další potopu nesešle). Stejně tak může být pro někoho na škodu neustálý náboženský symbolismus, několikrát opakované výjevy ruky trhající jablko ze stromu pokušení, ruky dopouštějící se bratrovraždy a plazícího se hada, a množství hlubokých myšlenek o lidské oddanosti Bohu (který je ve filmu označován výhradně jako Stvořitel). Vážně to připomíná spíš Fontánu nebo Atlas mraků, než budoucí megahit, na který budou proudit davy.

Stejně tak na něj asi nebudou proudit ani davy křesťanů a věřících, jako tomu bylo u Gibsonova Umučení Krista. Na to se totiž Noe příliš málo drží své předlohy. K nějakým zásadním, či snad vyloženě kontroverzním změnám z hlediska děje sice nedošlo, nicméně přibyly jisté propriety, které byste v Bibli asi hledali marně. Pod záštitou toho, že svět před povodní nemusí přece odpovídat světu současnému, si do něj Aronofsky vybájil fantazijní prvky – vyprahlou a zdevastovanou post-apokalyptickou krajinou se prohánějí neexistující zvířata (divocí psi se šupinami), ze země se těží podivný světélkující nerost, ze kterého se dá rozdělat oheň, a archu pomáhají Noemovi stavět kamenní obři – původně andělé, které Stvořitel za jejich úprk na Zem potrestal a udělal z nich něco, co připomíná Enty z Pána prstenů křížené s Kamenožroutem z Nekonečného příběhu. Navíc k hlavní dějové linii o stavbě archy a novém začátku veškeré živoucí existence přirostlo několik vedlejších podzápletek. Mimo jiné se tu vyskytuje zlý vůdce zkažených a hříšných lidí (Ray Winstone), který by rád Noema zabil a zmocnil se jeho archy, pročež buduje armádu několika set mužů připravujících se na velkolepou bitvu s obry. Není divu, že křesťané účastnící se zkušebních projekcí ve Spojených státech nebyli zrovna dvakrát nadšení.

Noe

Nejen Noe, ale i ostatní členové jeho rodiny jsou celkem hezky vyprofilovaní a v průběhu filmu řeší různé osobní krize:
  • Noe (Russell Crowe) neví, jestli správně chápe Stvořitelův záměr a jestli správně interpretoval své vidiny a zjevení.
  • Jeho žena (Jennifer Connelly) ho ve všem totálně podporuje, dokud se z něj v poslední třetině filmu nestane šílený psychopat (náboženský fanatismus je nebezpečný).
  • Jeho nevlastní dcera Ila (Emma Watson), kterou si Noe osvojil poté, co byla jako dítě nalezena polomrtvá, je kvůli zranění neplodná a řeší dilema, jestli má pro ni přítomnost v arše vůbec nějaký smysl.
  • Jeho nestarší syn souloží s Ilou a její neplodnost mu dělá starosti.
  • Jeho dva mladší synové ženy nemají, což dělá starosti přinejmenším tomu staršímu z nich.
  • Jeho dědeček (Anthony Hopkins) je postava z kategorie „what the fuck“, protože to je několik set let starý senilní čaroděj, který většinu času na plátně stráví povídáním o borůvkách.

Herci jsou sice velmi dobří a ani náboženské debaty v jejich podání nepůsobí pro nekřesťana směšně, nicméně děj okolo nich je prakticky dementní. Obávám se, že i kdyby se film striktně držel předlohy, nebylo by to o nic lepší. Tím, že Aronofsky původní historku „vylepšil“ a zamáznul tak některé nelogičnosti, se zároveň dopustil spousty dalších debilit a kiksů. O filmu, jehož všechny zásadní dějové zvraty jsou vysvětleny šmahem tak, že jde o záměr Stvořitele, případně o zázrak, případně o sílu lásky, případně o zatracenou náhodu, se ani nic jiného říct nedá.

Dále se film potýká s nekonzistentním mixem různých nesourodých stylů. Na jednu stranu tu máte drásavé psychologické drama s téměř starozákonní krutostí (které se pořádně přihlásí o slovo v závěrečné třetině) a do toho jsou namíchány fantasy elementy. V jednu dobu se díváte na komorní konverzační film, kde se pracuje s emocemi a s výrazem ve tváři (kamera často zabírá detail něčího obličeje), po nějaké chvíli ho ale vystřídají trikové megascény. Coby nadčasová a osudová story epických rozměrů film místy působí nefalšovaně dojemně a seriózně, ale zároveň je do něj prdnutý komický Hopkins, hledající v lese borůvky. Aronofskyho režijní rukopis pod tím vším prosvítá jen občas a mnohem častěji film připomíná bizarní kombinaci Petera Jacksona, Terrence Malicka a Rolanda Emmericha.

Noe

Aronofskyho přínos spočívá v přístupu k biblickému námětu jako takovému. Nesnaží se o realistické ztvárnění nebo o pouhou ilustraci obecně známého příběhu, nýbrž o značnou stylizovanost, originalitu a neobvyklost. Takhle ambiciózní a výrazný film s náboženskou tématikou tu nebyl pěkně dlouho. Aronofsky je navíc zkušený a velmi dobrý režisér a přestože jako celek je Noe diskutabilní, tak jeho jednotlivé scény jsou vynikající, ať už z hlediska atmosféry, kompozice záběru, kvality počítačových triků či hereckých výkonů. Když hrdinové putují po boku kamenného obra, který jim vypráví o svém druhu: „Stvořitel nás přivedl na svět druhý den, kdy stvořil také nebesa. Zažili jsme zrození Adama a Evy a byli jsme svědky jejich lásky. A jejich pádu.“, tak to má nebývalou sílu a ohromně působivou atmosféru. Stejně tak Noemovy katastrofické vize a scény z tábora Kainových potomků, kteří v hysterické agónii trhají zvířata zaživa, aby měli co jíst. Pasáže s potopou, kde obří vlny omílají skaliska s posledními, neblahému osudu ponechanými zoufalci, jsou ve svém ztvárnění strašidelnější než leckterý horor. Film je navíc velmi působivý z hlediska vizuálu.

Nevšední podoba filmu je jeho největší výhodou a jisté plus mu přičítám za to, jak moc vybočuje z žánru, ve kterém se pohybuje. Jeho tempo sice postupně slábne (závěr je už vyloženě rozvleklý) a v kontextu Aronofskyho tvorby jde spíš o slabší kus, zároveň jde ale o kus natolik kuriózní a bizarní, že se vyplatí ho vidět. Pokud možno na plátně.



1 komentář:

  1. Filmu bych v žádném případě 70% nedala, odešla jsem před koncem i přes to, že biblické příběhy miluji.

    OdpovědětSmazat