17. 11. 2014

Jak jsme hráli čáru (Rukojemník) – Recenze – 50%

Nenechte se zmást, že by film Jak jsme hráli čáru byl filmem českým. V jeho traileru zní sice výhradně čeština a výrazně se v něm objevují Ondřej Vetchý a Libuše Šafránková, ale přitom jde o produkt ze Slovenska – námět i scénář pocházejí od slovenských autorů (Peter Pišťanek a Marian Urban), režisérem je Juraj Nvota (který měl před dvěma lety v kinech drama o odposlouchávání s názvem Konfident) a hlavní roli jedenáctiletého Petra ztvárnil Richard Labuda, vnuk Mariána Labudy. Tvůrčí tým i herecké obsazení je z valné většiny slovenské národnosti a český prvek je tu přítomen hlavně spoluprací s Českou televizí a příspěvkem ze Státního fondu kinematografie.
 
Jak jsme hráli čáru – Recenze
Zdroj fotek: cinemart.cz

Jak jsme hráli čáru je označován jako rodinný film, tím pádem určený pro všechny věkové kategorie, avšak cílený hlavně na mladší diváky. Ideálně na takové, jimž byl svého času určen třeba seriál Bylo nás pět, film Páni kluci, nebo novější Ať žijí rytíři! Karla Janáka. S tím souvisí i to, že podstatnou část postav tvoří děti a na události ve filmu, odehrávajícího se v první polovině šedesátých let minulého století, je nahlíženo optikou hlavního hrdiny. Ten žije na Slovensku ve vesnici na břehu řeky Moravy, takřka pár kroků od hranice s Rakouskem (tím pádem se tu hojně vyskytují vojáci střežící vysoký plot obehnaný ostnatým drátem). Žije se svými prarodiči (Šafránková a Milan Lasica), zatímco rodiče má v Rakousku – oni nemohou za ním a on nemůže za nimi, protože všechny oficiální žádosti o vycestování jsou jedna za druhou zamítnuty přísným režimem.

Chvíli to vypadá, že hlavní zápletka filmu se bude točit kolem Petrovy touhy po setkání s rodiči a jeho zoufalé snahy o překonání státní hranice. Dokonce je naznačena idea o existenci tajného a armádou nehlídaného tunelu vedoucího pod řekou, později však označená za mystifikaci. Toto téma je nakonec však spíš jen jedním z motivů filmu a slouží převážně k tomu, že je hlavnímu hrdinovi čas od času nepravdivě předhazováno, že se na něj rodiče vykašlali, což ho mezi spolužáky řadí společně s jednou obrýlenou dívkou a prospěchově slabším hochem s poruchou učení do skupinky outsiderů a snadných terčů pro různé pošklebky.

Hlavní dějová linie se tudíž točí okolo něčeho, co v nejlepším případě připomíná Knoflíkovou válku – mezi dětmi v Petrově třídě je asi půltucet kluků, kteří jsou zlí a podlí, často lžou, dělají naschvály a oblečení v černých stejnokrojích fyzicky terorizují ty slabší a hodné, včetně Petra. Různé handrkování mezi oběma těmito skupinami je nejčastějším a nejvíce opakovaným příběhovým prvkem. Častější, než motiv prvních lásek a motiv důležitosti rodinné pospolitosti a vzájemné upřímnosti jejích členů, jež oba navíc vyznívají poněkud sporně. Naznačená opětovaná náklonnost Petra k jedné ze spolužaček je spíš slepou uličkou a od pohledu sympatičtí Petrovy prarodiče před svým vnukem zas cosi zatajují, přičemž jejich motivace k takovému konání není podána zrovna dvakrát uspokojivě.

Jak jsme hráli čáru – Recenze

Z výše řečeného snad dostatečně vyplývá, že snímek na sebe prostřednictvím poměrně obvyklých motivů hromadí různá klišé hraných dětských (potažmo rodinných) filmů. Což by samo o sobě nevadilo, kdyby s nimi alespoň dobře pracoval. Ale on s nimi moc dobře nepracuje a místo toho se zamotává do nepříliš poutavě vyprávěného a obsahově nijak zvlášť bohatého příběhu, navíc obestřeného značným množstvím scénáristických berliček. Až příliš často se totiž mnohé postavy zachovají zcela iracionálně a nevysvětlitelně, ne proto, že by to bylo v danou chvíli logické a rozumné, ale proto, že je to nejsnáze dostane ze situace A do situace B, ve které je chtějí scénáristé mít. Jako příklad bych uvedl scénu někdy z třetiny filmu, kdy se Petr setká se svým kamarádem, který svému tatínkovi vojákovi odcizil bez dovolení pistoli a chlubí se s ní. Náhle jsou chlapci vyrušeni partou „zlých“ spolužáků a schovají se před nimi v nahromaděné slámě, přičemž v nastalé panice je zbraň odhozena. Petr ji najde a schová mezi kupkami, avšak kamarádovi to neřekne a na jeho žalostné „Táta mě zabije!“ reaguje přetvářkou.

Nesmyslnost Petrova počínání v této scéně je způsobena tím, že není dostatečně zdůvodněna jeho motivace, proč by chtěl kamaráda vystavit riziku potenciálního výprasku. A pokud to udělal proto, že tu pistoli chtěl pro sebe, tak zas chybí vysvětlení, k čemu by mu byla, nehledě na to, že jejím schováním v seně celá pasáž končí a o zbrani se dobrých čtyřicet minut ani nevzdechne. Celá ta scéna však v divákovi budí myšlenku: „Aha, ta pistole asi bude ještě důležitá, tu bych si měl zapamatovat!“, což vede přirozeně k předběžnému přemítání o vývoji zápletky a potažmo k předčasnému odhalení pointy, která mohla být napínavým a překvapivým vyvrcholením, ale místo toho se zbytečně stala předvídatelnou. Další problém je v tom, že reakce skutečného majitele pistole ve filmu zcela chybí, takže se za celou dobu nedozvíme, jestli za ni ten Petrův kamarád nakonec vynadáno dostal, nebo zda si jeho otec vůbec všiml, že mu chybí služební zbraň.

Podobných momentů je ve filmu hodně. Především je na pováženou, že absentuje celkem běžné a v dětské kinematografii téměř nezbytné potrestání zla. Ta šestice kluků, co ostatním jen ubližuje, nadává, hází je do bahna, přivazuje je ke kůlům smrti a způsobuje jim všelijaká jiná strádání, se totiž nedočká žádného spravedlivého následku a ani není jedinkrát odhalena. Jejich podlé činy jsou vždy doprovázeny šťastnými náhodami a nepravděpodobnými shodami okolností, díky kterým pokaždé vyváznou bez povšimnutí. Důkazy proti nim neexistují, a i když mají jejich oběti možnost na své trýznitele ukázat, tak to neudělají, protože přece nejsou žádní udavači. A když jde do tuhého a hlavní hrdina je jimi násilně odvlečen za hranici státního území (resp. ponechán před plotem, načež se v následujícím záběru záhadně ocitne za ním) a tím pádem je kromě něj ohrožena i jeho rodina, tak chlapcova výpověď prostě nestačí a je považována za nedůvěryhodnou. Některým z těch mučitelů se sice v průběhu filmu stanou jisté nepěkné věci, ale ty mohou být z mnoha důvodů jen těžko interpretovány jako forma zaslouženého trestu. Místo toho se je film nesmyslně snaží obhajovat jako oběti okolního prostředí a špatné výchovy ze strany rodičů.

Jak jsme hráli čáru – Recenze

Z opačného ranku jsou zas některé okrajové podzápletky, které jsou zcela nadbytečné. Např. ta, kdy jeden z žáků odcizí nějaké náhodné důchodkyni kocoura, ale protože se dotyčná naštve, tak jí ho jde vrátit. Tato událost nemá se zbytkem filmu absolutně žádnou souvislost, ona paní se v něm dokonce jindy ani nevyskytuje. Tak proč tam byla? Podobně je na tom vsazený mini-příběh o záchraně lišky, který je takřka pohádkový a ve své nadpřirozenosti vyznívá nechtěně směšně – je totiž jediný svého druhu v celém filmu.

Výrazným plusem jsou herci, a to včetně těch dětských. Naprostá většina jich je dobře vybraná, Libuše Šafránková a Milan Lasica jsou oba velmi dobří, všechny důležitější dětské postavy mají svou výraznou osobnost a oproti předpokladu nejsou otravné a Richard Labuda je v hlavní roli také dobrý. Nejlepší postavu schytal Ondřej Vetchý, hrající dobrosrdečného kapitána vojenské jednotky, který na nějaký ten drobný přestupek nehledí a snaží se spíš pomáhat než škodit, díky čemuž si získává nejen sympatie postav, ale hlavně diváků. V kontrastu proti němu stojí důsledný voják v podání Ondřeje Malého, který však bohužel mnoho prostoru nedostal.

Podařená je i dobová stylizace docílená nejen pomocí kostýmů a rekvizit, ale i digitálních triků (které jsou dobré, takže si jich nevšimnete). Výprava je v tomto ohledu téměř dokonalá. Vadou na kráse je akorát v českých filmech již obligátní scéna s product placementem (naštěstí jen jedna). Logo sponzora nestačilo ukázat na kameru, výrobek je totiž třeba pořádně prodat. „Tak co, nechceš ochutnat černou limonádu?“

Jak jsme hráli čáru – Recenze

O filmu se bude pravděpodobně psát i v té souvislosti, že u nás v kinech půjde česky dabovaný. Jak jsem psal v úvodu, Jak jsme hráli čáru je slovenským filmem, tudíž se v něm mluví převážně slovensky, pár slovíček zazní německy a několik vět je prohozeno dokonce maďarsky (s titulky). Pro českou verzi však byla veškerá slovenština nahrazena češtinou, tudíž byl oželen kontaktní zvuk a na řadu přišly mnohem uměleji znějící postsynchrony, jejichž kvalita je sice rozporuplná, ale zdaleka ne katastrofální. Dabing dětí je třeba velmi zdařilý – že Richard Labuda neumí česky, mi poprvé došlo, až když promluvil na tiskové konferenci. S Lasicou a Vetchým jsem také neměl žádné problémy. Nejhůře nakonec dopadla Libuše Šafránková, která zní poněkud ploše a víc unaveně, než by bylo záhodno, a postava Petrovy třídní učitelky, která mluví zcela nepřirozeně až nepříjemně a v nesouladu s kontextem scény, tudíž je spíš rušivá a ničí potenciální atmosféru několika scén. Lze ale tvůrcům vyčítat, že se rozhodli pro dabing? Je to tah logický (i z obchodního hlediska). Kdyby slovenštinu ponechali, české děti by dialogům nerozuměly a titulky by všechny přečíst nestíhaly. Na vině je tedy spíš studio, které mělo postsynchrony na starosti. Pravděpodobně to nebude vadit dětem, u dospělých zas asi bude záležet na tom, jak jsou na tohle citliví a jak moc si toho všímají. Horší je podle mě to, že spoustě dětí kvůli tomu vůbec nedojde, že se děj filmu odehrává na Slovensku.

Je dobře, že podobné hrané filmy s dětskou tématikou pořád vznikají, i když ne moc často. Je dobře, že kombinují naivitu dětského světa s historií národa a svým způsobem tak mají na děti i vzdělávací efekt. Ale když už, tak by mohly být promyšlenější, konzistentnější, lépe vyprávěné a nespoléhající na to, že se na ně automaticky pohrnou davy slyšící na to, že se v kinech objevil rodinný film, který výjimečně není žádným americkým animákem.


2 komentáře:

  1. Anonymní04.12.14 7:54

    Ten dobrosrdečný kapitán je major a důsledný voják je poručík.Bohužel má na hlavě brigadýrku, kterou důstojníci PS u stejnokroje nikdy mít nemohli .Ta zlatá tkanička na brogadýrce se objevila až v sedmdesátých letech a to samé se týká toho malého odznáčku na výložkách u knoflíku .O.Vetchý má navíc na rukávu znak, který přišel do výstroje až v osmdesátých letech a jen pro uniformy záklaní služby .
    To je jenom připomíka k té dobové stylizaci .
    Petr Matala

    OdpovědětSmazat
  2. Nemám nic proti tvůrcům ale než se začal točit tento film tak se pánové měli poradit líp.Jak může důstojník PS nosit hnědou brigadýrku? dále od kdy vojáci PS měli lodičky?Jen mě rozesmálo, že propagandisté z Barrandova za ty milióny korun, co film daňové poplatníky v ČR stál (ano i z vašich daní se tohle financuje, to už mají "umělci" ošetřeno zákonem), nejsou schopni dodržet aspoň trochu dobové reálie. Pohraniční hlídka u signální stěny, nebo vechtr ČSLA u muničáku? A co ten archaický typ samopalu v ruce "pohraničníka"? Proč mu nedali rovnou arkebuzu? Rekvizity jedna báseň :-)Poručík Pohraniční stráže s psíky na klopě saka,ale brigadýrkou důstojníka ČSLA na hlavě? O těch třech vojácích základní služby v podivných mundůrech ani nemluvě. Z kterých kasáren ČSLA utekli? :-)Škoda mluvit to je na předělání nebo nevysílat než si utrhnete ostudu.Mladí to nepoznají ale starší ročníky což je půl republiky ano.

    OdpovědětSmazat