Přichází revoluce! Hrdinka Katniss (Jennifer Lawrence) přežila své již
druhé Hunger Games, avšak to pravé ořechové teprve začíná. Prezident země Panem,
mocný Snow (Donald Sutherland), drží v zajetí její přátele i partnera
Peeta (Josh Hutcherson) a nechal srovnat se zemí dvanáctý obvod, odkud oba
pocházeli. V ostatních obvodech se na odpor staví nemalý počet rebelujících
a Katniss je pro ně symbolem odvahy a naděje v boji proti zdánlivě
neporazitelnému a všehoschopnému nepříteli…
Závěrečný díl knižní sci-fi trilogie byl ve filmovém provedení rozdělen na
dvě části, protože dvě dojné krávy jsou lepší než jedna. Děj plynule navazuje
na konec druhého dílu s podtitulem Vražedná
pomsta a pokračuje v hraní se všemi kartami, co mu od minula zbyly v ruce.
Režíroval opět Francis Lawrence (Constantine,
Voda pro slony), vrací se skoro
všichni staří známí herci (včetně zesnulého Philipa Seymoura Hoffmana, který
údajně už nestihl natočit některé scény, ale na výsledném filmu to nakonec není
vidět) a dokonce přibylo i několik nových, jako třeba Natalie Dormer nebo
Julianne Moore.
Předchozí dva filmy měly velice podobnou příběhovou strukturu a shodovaly
se i ve stylu vyprávění. V první polovině se hlavně hodně povídalo, nic
moc se nedělo a postavy se připravovaly na výkon v aréně, případně se
zabývaly svou strategií a vzájemnými vztahy, potažmo láskami. Druhá polovina
pak měla být pro diváka vykoupením v podobě několika (vlastně střídmých)
akčních scén, kdy byly dva tucty postav nahnány do uměle vytvořeného prostoru s jediným
úkolem – přežít co nejdéle a zabít ostatní. Avšak to nyní mizí.
Hunger Games: Síla vzdoru totiž působí, jako byste vzali některý z těch
předešlých snímků a prostě ho roztrhli napůl. Do kin se nyní dostala
polovina první, jež nutně působí dojmem pouhého prequelu, který nenabízí nic
jiného, než neustálé mluvení, přípravu na revoluci, sbírání odvahy a ticho před
bouří. Na grandiózní finále s pořádnou občanskou válkou (přinejmenším je
naznačováno, že bude grandiózní) si budeme muset počkat do premiéry poloviny
druhé, což bude za rok. Jak zazní od jedné z postav v podání Julianne
Moore: „Nejhorší mučení je, když vás nechají čekat na výsledek s vědomím,
že už na tom sami nemůžete nic změnit.“ Cítím v té větě ze strany tvůrců
jistou provokaci.
Neříkám, že Hunger Games 1 a 2 byly nějaké akcí našlapané a adrenalinem
nabité bijáky, ale u Síly vzdoru je
až zarážející, jak málo akčních nebo jinak dramatických pasáží v ní je
obsaženo. Většinu filmu zabírají scény, v nichž si dvě a více postav spolu
povídá, hlavní hrdinka trpí traumaty a zlými sny, navštěvuje zničené a poničené
kraje, nad jejichž neblahým stavem okázale sténá se slzami v očích, natáčí
propagandistická videa s účelem vyburcovat rebely a pozorujíc televizní vysílání
se nevěřícně podivuje, co se to stalo s jejím milým Peetou, kterému patrně
v zajetí vymyli mozek. Za celou tu dobu se odehrají pouze dva krátké
bombardovací nálety (z nichž jeden ani nevidíme a během druhého Katniss letoun sestřelí
šípem, což je mimochodem jedinkrát, kdy v celém filmu použije nějakou
zbraň), pak jeden výbuch vodní přehrady (který se odehraje během necelé minuty
a skoro se zdráhám považovat ho za akční scénu) a až na úplném konci se tvůrci
pokoušejí o nějaké alespoň trošku napínavé završení, když je vypravena jednotka
s účelem osvobodit z města zajatce, což ovšem působí trochu jako uměle
vyvolané, jen aby se neřeklo. A pak samozřejmě poslední vlastenecké proslovy
těsně před vypuknutím války a nástup závěrečných titulků, nashledanou příště.
Řemeslně to přitom není natočené špatně, herci jsou velmi kvalitní a žádný
z nich se za svůj výkon nemusí stydět, dialogy nejsou dementní… Akorát je
to prostě HROZNÁ NUDA. Většinu času jen čekáte, až se konečně začne něco dít,
ale nedočkáte se, protože si to tvůrci šetří do příštího filmu. Celé to navíc
vypadá oproti předchozím dvěma dílům podstatně laciněji. Když už nic jiného,
tak jste se u předešlých Hunger Games
alespoň mohli kochat velkolepostí hrací arény (hlavně ve dvojce), digitálními
triky (třeba když Katniss najednou začal morfovat kostým) nebo alespoň extravagantní
barevnou stylizací hlavního města a jeho obyvatel. To u Síly vzdoru nehrozí – většina (více než dvouhodinového) filmu se totiž
odehrává v podzemním bunkru, nebo v rozpadlých ruinách, takže snímek
je nejen o poznání komornější, ale zároveň barevně situován do různých odstínů černé, šedé a hnědé. Všechno je tím
pádem velmi tmavé a ponuré, což možná sedne do celkově depresivní a temné
atmosféry filmu, ale pro oko to atraktivní není.
Změnila se i ideologie filmu. Zatímco doteď byla Katniss vnímána jako silná
individualita a osobnost od rány, která si dokázala za všech okolností
poradit sama (možná s pomocí pár rad od Woodyho Harrelsona, který je ovšem
tentokrát ve filmu asi jen čtyři minuty) a působila nekompromisně a dostatečně
odhodlaně na to, aby ji národ následoval tak nějak sám od sebe, tak nyní se z ní
stal nástroj propagandy, marioneta částečně vedená vůdci rebelského povstání, kteří
z ní dělají symbol pomocí chytře zacíleného marketingu. Pořád jde o velice
silnou ženskou hrdinku s mnoha výraznými charakterovými vlastnostmi, ale
zároveň je kladen důraz na její začlenění do komunity obyčejných – v mnoha
scénách z bunkru splývá s ostatními a zaniká v davu.
Nezbývá než si počkat, až dorazí i zbytek story, pak teprve bude mít smysl první
část Síly vzdoru vidět, už kvůli faktickému
provázání a dějové návaznosti. Z dramatického nebo příběhového hlediska však
tento film samostatně nefunguje a pro běžného diváka, navíc třeba neznalého
předchozích dílů, představuje ztrátu času. Fanouškům či fanynkám série zas slouží
pouze jako rozhýbaná ilustrace událostí, které stejně už znají z knižní předlohy.
A těm samozřejmě nemá smysl říkat, že nové Hunger
Games nestojí za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat