Prezident Blaník – Recenze – 60%

Možná jste před prvním kolem letošních prezidentských voleb zaznamenali ve svém okolí i kandidátskou kampaň lobbisty Tondy Blaníka, který sliboval důchody srovnatelné s Německem, dostatek másla pro všechny a lithium do každé rodiny. Ve skutečnosti je Tonda Blaník hlavním hrdinou populárního internetového politicky-satirického seriálu Kancelář Blaník (od roku 2014 bylo natočeno již pět řad), jehož tvůrcům poskytly prezidentské volby dostatečnou záminku pro nakročení do celovečerního formátu. Film Prezident Blaník tak vypráví o tom, jak se Tonda rozhodl stát prezidentem, jak mu to nevyšlo a co bylo pak.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Celkově je Prezident Blaník po technické a tematické stránce na podobné úrovni jako zmíněný seriál (který není pro pochopení filmu potřeba znát), včetně hbitých střihů, ostrého humoru bez servítků, velké spousty narážek na současnou politickou situaci a přesných přirozených hereckých výkonů především Marka Daniela v roli šovinistického a úlisného intrikáře Tondy Blaníka a Michala Daleckého s Halkou Třešňákovou ztvárňujících jeho patolízalské oddané asistenty Žížalu a Lenku. Režie se ujal Marek Najbrt (Protektor, Mistři), který se podílí na Kanceláři Blaník režijně, scenáristicky i dramaturgicky a filmu dodal takřka dokumentární stylizaci, v níž nechybí konfrontace filmových postav s reálnými politiky, ostatními prezidentskými kandidáty i širokou veřejností (ale zas to ani zdaleka není na takové úrovni jako třeba Borat).

Z hlediska vtipnosti se politická satira Prezidenta Blaníka většinou pohybuje okolo úsměvného průměru až mírného nadprůměru (k něčemu skutečně geniálnímu či naopak vyloženě slabému dojde jen málokdy), přičemž dost záleží na inteligenci, sofistikovanosti, vynalézavosti a celkovém provedení jednotlivých vtipů. Humor je pochopitelně subjektivní, tudíž se nedá vyloučit, že někdo bude třeba z vtipů ve filmu nadšen, zatímco někdo jiný naopak vůbec. Každopádně být jenom vulgární, pokřikovat do telefonu a předstírat, že na druhé straně hovoru je Jiří Drahoš, nebo natočit Tondu Blaníka, jak si podává ruku s Andrejem Babišem (a nic dalšího), to samo o sobě k dobré zábavě nestačí, pokud máte na zábavu alespoň minimální nároky.

Spousta potenciálního humoru selhává v nedostatečném vytěžení některých situací nad rámec toho, co by divák očekával. Například útoku ukrajinské aktivistky na Miloše Zemana během prvního kola hlasování je věnována jen necelá minuta a samozřejmě se ukáže, že to celé bylo ve skutečnosti na objednávku Tondy Blaníka, ale tím to také bohužel i končí. Někdy se toto zřejmé nevyužití komediálního potenciálu dá omluvit tím, že tvůrci museli na nečekané incidenty v průběhu voleb reagovat rychle a pružně, takže není divu, že neměli čas se jim věnovat déle a podrobněji, ale ne vždy je tato omluva na místě.

Úplně nejlepší a nejvtipnější je Prezident Blaník v těch scénách, v nichž se odváží opustit pouhé komentování a ohýbání reality a nápaditě místo toho začne vytvářet vlastní realitu – třeba když začlení do natáčení volebního klipu i zpěváka Tomáše Kluse nebo když povýší teoretický pojem Pražské kavárny na existující tajný mafiánský spolek (škoda, že se tomuto úžasnému tématu snímek nevěnuje podstatně víc). Podobné sekvence skutečně vyvolávají záchvaty smíchu zcela přirozeně. Sem tam však dojde i na mnohem topornější pokusy o humor – například scény, v nichž se Marek Daniel marně a v trapném převleku snaží imitovat Václava Havla v roli jeho ducha, který se Tondovi Blaníkovi občas zjevuje, jsou hodně za hranicí nevtipné upocenosti.

Pak je tu problém s příběhem filmu, který se přibližně od poloviny dál rozpíjí spolu s tím, jak se rozpíjejí motivace hlavního hrdiny. Ten se nejdříve chce stát prezidentem kvůli realizaci jistého podlého plánu, ale od chvíle, kdy kvůli neodevzdání požadovaného množství podpisů nakonec nestane po boku ostatních kandidátů, se jeho cíle neustále mění, občas i úplně náhodně (třeba když se mu zjeví Havlův duch). Nejdřív se snaží podporovat jiné kandidáty na úkor Zemana, pak naopak podporuje Zemana na úkor ostatních, chvíli laškuje s možností rozprodat české kulturní dědictví Číňanům, následně ale svůj názor obrátí a snaží se jej před velmocemi uchránit.

Každá taková razantní změna názoru se okamžitě podepisuje i na obsahu, vyznění a struktuře filmu, strašlivě těkajícímu mezi jednotlivými motivy a bezcílně bloudícímu všemi možnými směry, podobně jako sám Tonda Blaník. Celé to směřuje k nejasnému a na předchozí dění příliš nenavazujícímu finále, nepřesvědčivě kulminujícímu situací, která je už vyloženě zmatená a nepochopitelná (figuruje v ní mimo jiné pašování kradených korunovačních klenotů přes hranice). Velmi zvláštně tudíž působí dramatický záměr prokládat film na různých místech záběry na postavy běžící lesem, jimiž je předznamenáváno právě dění v závěru filmu, což se však z mnoha důvodů zásadně míjí účinkem.

Hlavní význam Prezidenta Blaníka nicméně spočívá nejen v reflexi politické současnosti a vytvoření ironického záznamu o nedávných reálných událostech, ale hlavně ve zprostředkování kvalitní politické satiry jako takové. Kancelář Blaník je fenoménem i díky tomu, že jde de facto o jedinou pořádnou českou politickou satiru od České sody, a nyní její tvůrci dokázali, že jsou schopni rozvinout její desetiminutový formát i do celovečerního filmu a předvést za málo peněz poměrně hodně muziky, byť s obtížemi.