Za vznikem amerického hororu Nenávist
je původně japonská hororová série Džuon
(jejíž první díl vyšel v roce 2000), na kterou Američané celkem záhy
zareagovali prostřednictvím několika předělávek, z nichž první dva díly
byly v letech 2005 a 2007 uvedeny pod tituly Nenávist a Smrtící nenávist 2
i v českých kinech. Po třinácti letech se nyní Nenávist do našich kin vrací v modernějším kabátě, ve zřejmém
pokusu o restart, který ale prakticky nepřináší nic nového a jen recykluje
starý, okoukaný a již několikrát přežvýkaný materiál.
 |
| © Sony Pictures |
Opět jde o jakýsi dům, v němž sídlí prokletí, které sedne na každého,
kdo do toho domu vejde, a pak ho i s jeho blízkými ohrožuje na životě, zatímco
se dotyčnému zjevují mrtvolné říhající přízraky. Tentokrát je hlavní hrdinkou
ovdovělá policistka (Andrea Riseborough), která se na stopu onoho domu dostane
v souvislosti s vyšetřováním jistého záhadného úmrtí, čímž uvrhne do
nebezpečí sebe i svého malého synka (který ale ve filmu téměř nevystupuje). Souběžně
s jejím pátráním nicméně sledujeme i osudy třech jiných rodin, předchozích
obyvatel téhož domu, což činí z Nenávisti
téměř povídkový film.
Nelineární vyprávění obsahující obrovské množství flashbacků je na snímku tím
zdaleka nejzajímavějším, nicméně i tak jde pouze o ozvláštnění, které filmu
nepřidává žádnou pointu, pouze trochu zamotává jeho příběh (v němž se zřejmě
zamotali i sami tvůrci – pokud jsem to správně pochopil, tak jedna žena musela
stát v kuchyni s uříznutými prsty a krvácející rukou nejméně několik
týdnů, než byla v tomto stavu nalezena).
 |
| © Sony Pictures |
Největším prohřeškem je nicméně to, že režisér a scenárista Nicolas Pesce
(původně nezávislý tvůrce hororů) v Nenávisti
téměř nijak nepracuje s napětím a většinu hororových scén staví na
lekačkách (ticho a tma a najednou nějaký bubák hlasitě zařve do kamery), které
jsou nicméně poměrně funkční a celkem hezky budované, takže pokud si v hororech
ujíždíte právě na tomhle, pak vás Nenávist
v tomto ohledu pravděpodobně uspokojí. Zároveň je vidět, že Nicolas Pesce
ctil původní materiál a sem tam na něj odkazuje (ať už úvodem, zasazeným do
Japonska, nebo prostřednictvím určitých rekvizit), což mu slouží ke cti, byť by
ale bylo mnohem lepší, kdyby třeba přišel kromě toho i s něčím
inovativním.
Nelze se tudíž ubránit pocitu, že nová Nenávist
působí jako vyčpělý odvar z odvaru, u něhož se dá dobře lekat, leč o
strachu v něm nemůže být příliš řeč – ten nebudete cítit ani z obav o
nezajímavé postavy, ani z přítomnosti neznámého (a pramálo využitého) prokletého
zla, nýbrž pouze z té nejistoty, ve kterém okamžiku se leknete příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat