Filmspot: KVIFF – Top 10 filmů z filmového festivalu Karlovy Vary 2025

Letos se mi z programu mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech podařilo zhlédnout 34 filmů. Z tohoto výběru uvádím v následujícím textu deset snímků, které mi přišly nejzdařilejší.

1) Vzkříšení (Resurrection) – Čínský režisér a básník Gan Bi natočil majestátní a audiovizuálně naprosto uhrančivou poctu historii filmu napříč dekádami a žánry. Pět propojených povídek (expresionistický výlet do éry němého filmu, noirová detektivka, anekdotická meditace o hořkosti v zenové zahrádce, existenciální thriller o karetních podvodnících a na jeden záběr natočená pre-apokalyptická upírská romance) přetéká originalitou, kreativitou a stylistickou i vypravěčskou různorodostí. Co scéna, to nápad. Gan Bi je génius a režisérský mistr, jehož snímek působí do detailu vypiplaně, a přitom musel být produkčně ohromně náročný. Nádherný a poetický film, který je jako brána do jiných světů, jež na vás promlouvají dávno zapomenutými jazyky kinematografie. Unikátní a neuvěřitelně svěží cinefilní zážitek. (100 %)

2) Kdybych měla nohy, tak ti nakopu (If I Had Legs, I’d Kick You) – Režijně radikální, nekompromisní a brutální spirálovitý propad do surrealistické rodičovské noční můry s dotekem body-hororu a hodně černé komedie, v němž se absolutní vyčerpání a frustrace konstantně nevyspalé, bezmocné a zoufalé matky starající se o nemocnou dceru projevuje v podobě výhřezů mazlavých tekutin, hroutícího se stropu a halucinogenních útěků nazpět do lůna skrze holotropní dýchání. Nesnesitelně gradující a do krajnosti vyhrocená cesta do pekel temné strany mateřství, kdy v důsledku nekonečného stresu, nesplnitelných nároků a tlaku okolí prostého jakékoli empatie či podpory řešíte, jestli spíš zabít sebe nebo své dítě. O bolesti, trpělivosti a sebeobětování matek sužovaných pocity selhání a nedostatkem uznání snímek pojednává syrově a naturalisticky. Skvěle vystavěný, scenáristicky přesný, obrazově nelítostný a koncepčně promyšlený (včetně kamery soustředěné výhradně na matku a nikdy ne na dítě) americký debut s mimořádně sugestivním výkonem představitelky hlavní role. (90 %)

3) Sbormistr – Je poměrně vzácné, aby v českém prostředí vzniklo takto mimořádně zdařilé festivalové drama pojednávající o závažném tématu, které je přitom divácky velmi vstřícné a snadno srozumitelné. Navzdory inspiraci v reálné kauze ohledně sexuálního zneužívání nezletilých členek dívčího pěveckého sboru vypráví film spíše obecnější příběh o ztrátě iluzí, jehož mladinká hrdinka je nucena dospět příliš brzy a příliš náhle. S ožehavým a kontroverzním námětem snímek pracuje nanejvýš citlivě a decentně, čímž jej obírá o jakýkoli potenciální bulvární nádech a činí z něj uměleckou výpověď o postupném zrodu niterného traumatu, vyprávěnou z perspektivy třináctileté oběti. Cílem patrně bylo docílit toho, aby diváci pochopili bezvýchodnost situace, do níž bezelstná a horlivě snaživá hlavní hrdinka v průběhu děje směřuje. Film v tomto ohledu nabízí mimořádně promyšlený, jemný a empaticky vystavěný vypravěčský koncept, jenž vrcholí jednou z nejlépe uchopených a realizovaných scén v české kinematografii posledních let. Filmařsky i stylisticky snímek obstojí v konkurenci toho nejlepšího ze současné evropské dramatické tvorby, zároveň ale neztrácí auru bytostně českého autorského počinu, a to mimo jiné i díky důrazu na tradiční lidové písně. (90 %)

4) 2000 metrů do Andrijivky (2000 Meters to Andriivka) – Válečný dokument od oscarového režiséra Mstyslava Chernova, který v něm spolu se svým pomocným kameramanem zachytil z první ruky události v první linii během pokusu ukrajinských vojáků zabrat strategicky umístěnou vesnici převzatou ruskými nepřáteli, což obnášelo projít dva kilometry dlouhým pruhem lesa plného zákopů, obklopeným po obou stranách minovými poli. Neuvěřitelné záběry zachycují hrůzu konfliktu, v němž okolo kamer létají kulky, vybuchují granáty a umírají nikoli profesionální vojáci, nýbrž civilní mladí muži, kteří se dobrovolně chopili zbraně na obranu vlasti. Skrze rozhovory s některými protagonisty snímek klade důraz na jejich unikátní osobnosti i životy před válkou a ve vypravěčském komentáři, jenž snímané dění obohacuje o potřebný kontext, dodatečně informuje i o jejich skonu při nějaké další misi, což pokaždé zapůsobí jako tvrdá rána na solar. Obrazově ohromující a emocionálně vyčerpávající podívaná, v níž slova západních mocností o ukončení podpory v důsledku nízké efektivity ukrajinské proti-ofenzívy vyznívají obzvlášť hořce. (80 %)

5) Věříme vám (We Believe You) – Belgické minimalistické drama postavené na několika dlouhých monolozích řečených během soudního přelíčení, v němž se jedná o opatrovnictví dvou dospívajících dětí, které žijí se svou matkou, přičemž s otcem (jenž je tou dobou zároveň v trestním řízení) se odmítají vidět. Cvičení v úspornosti zaměřené na herecké výkony a slovní projev, z nějž mrazí v zádech kvůli pocitu bezmoci před státní institucí operující se zcela neempatickými procesy, jejichž cílem je zařadit všechny do stejných škatulek a najít za každou cenu kompromisní řešení, které ale poškozeným nemůže nikdy vyhovovat, neb nerespektuje jejich zájmy. Emocionálně silný a vtahující snímek vybudovaný na skvěle napsané a vystavěné situaci. (80 %)

6) Dva prokurátoři (Two Prosecutors) – Francouzské koprodukční drama o mladém prokurátorovi, jenž se snaží v období nejkrutějších stalinistických čistek domoct práv jednoho politického vězně. Velmi dobře natočená kafkovská deprese s jasným záměrem – svou pomalostí a monotónností předat divákovi pocity beznaděje z nekonečného čekání ve věznicích a ve státních úřadech v kontextu byrokracií obtěžkaného, zlovolného a neprolomitelného totalitního aparátu, kde se spravedlnosti, lidskosti nebo bezpečí zkrátka nedočkáte. Pointa by byla jasná i při kratší stopáži a vyústění je relativně předvídatelné, jinak se ale jedná o snímek s dost nekompromisním konceptem postaveným na opravdu důsledně skličující a dusivé atmosféře. (80 %)

7) Sny (Drømmer) – Norský vítěz ceny pro nejlepší film na festivalu v Berlíně je mile okouzlujícím, režijně nápaditým a scenáristicky vytříbeným dramatem o dospívání a sexuálním probouzení (s perfektně zakomponovanými odlehčujícími komediálními dialogy a netriviální dějovou strukturou), nahlíženým převážně z pohledu šestnáctileté středoškolačky, která se bláznivě zamiluje do své učitelky francouzštiny. Celou její linii doprovází vypravěčský komentář, v němž hrdinka citlivě popisuje své niterné pocity, zmatenost a nejistotu – a to formou výňatků z deníčku, který si napsala v rámci vlastní auto-terapie, aby své emoce zpracovala a fyzicky si je navždy uchovala. Její jemný a lehce melancholický milostný příběh doplňují vstupy matky a babičky, přičemž ve všech třech případech jde o ženy, jenž se umí precizně vyjadřovat, a které se snaží s platonickou aférkou nejmladší z nich vnitřně popasovat. Jde o dost stylizovaný a literárně sofistikovaně napsaný snímek, leč čiší z něj bezelstná a autentická upřímnost, díky níž je snadné se na postavy napojit, chápat je a sdílet s nimi jejich myšlenky. Mimořádně sympatický počin, ve kterém jsou mužské postavy vyloženě nepotřebné – a je to tak zcela v pořádku. (80 %)

8) Citová hodnota (Sentimental Value) – Norský koprodukční film režiséra Joachima Triera, oceněného za režii na letošním festivalu v Cannes, vypráví o problematické komunikaci rodičů a jejich dospělých potomků. Příběh filmaře, jenž se pokusí napravit svůj vychladlý vztah s dcerou (divadelní herečkou) tím, že pro ni napíše hlavní roli do svého nového snímku (protože jedině tak dokáže skutečně vyjádřit své city), vyniká v první řadě jako přehlídka bravurních hereckých výkonů. V druhé řadě film obstojí jako soustředěně, akademicky a decentně režírované drama o terapeutické síle filmu a divadla a o melancholii vyvěrající z rodinných emocionálních traumat zakonzervovaných v prostředí starého domu. Precizně vystavěný, dialogově působivý a divácky přívětivý snímek, jehož příběh není nijak objevný, přesto však dokáže okouzlit řadou detailů a rafinovanou jemností. (80 %)

9) Sorry Baby – Z festivalu Sundance oceněný americký film o mladé ženě, jíž pomáhá zhojit zraňující prožitky z dob studia na vysoké škole srdečné přátelství s bývalou spolužačkou. Zručně napsaná i zrežírovaná kombinace dramatu o zpracovávání traumatu s velmi vtipnou a lehce stylizovanou komedií, která ale nijak neubírá hlavnímu tématu na vážnosti a závažnosti. Snímku sluší nelineární a do kapitol řazená vypravěčská struktura, místy i svěží režijní nápady, inteligentní dialogy, přemýšlivost, upřímnost a otevřenost. Funkční dílo jak v jednotlivých segmentech (vynikající je scéna u soudu nebo setkání s majitelem bistra), tak v celku. Nadstandardně vyzrálý režijní a scenáristický debut herečky Evy Victor, která snímek realizovala na základě vlastních prožitků a obsadila v něm do hlavní role samu sebe, za což zaslouží trojnásobný obdiv. (80 %)

10) The Baltimorons – Vánoční romantická komedie o vyléčeném alkoholikovi a neúspěšném stand-up komikovi, který se vykašle na svou snoubenku a raději stráví Štědrý večer s výrazně starší zubařkou, která mu byla jako jediná dentistka ve městě ochotna spravit zub během svátků. Zní to možná hrozně, ale ve skutečnosti jde o neuvěřitelně roztomilou, hřejivou a sympatickou feel-good podívanou s melancholickými podtóny o dvou ztracencích, kteří si navzájem dodávají odvahu i čerstvou energii a chuť do života. Kromě nenucené chemie mezi hlavní hereckou dvojicí a skvělého načasování vtipných gagů filmu kraluje především dokonale bezprostřední, bezelstný a přirozeně vtipný Michael Strassner v hlavní roli, jenž je zároveň jeho producentem a spolu-scenáristou. (80 %)

Filmspot

14. 7. 2025

KVIFF – Top 10 filmů z filmového festivalu Karlovy Vary 2025

Žádné komentáře:

Okomentovat