Vítězným snímkem letošního festivalu v Cannes je švédský koprodukční film
Čtverec režiséra Rubena Östlunda (Vyšší moc). Jde o uměleckou společenskou
satiru, která prostřednictvím individuálních proměn v chování hlavního hrdiny
zrcadlí morální, etické i sociální povědomí současné společnosti a tím pádem i diváků,
které prostřednictvím řady scén a situací vybízí k zamyšlení, jak by
se v nich sami zachovali. Je to sofistikovaná a intelektuální zábava
pro náročné, plná hrátek s konceptuálním uměním a přetékající významy, metaforami
a interpretacemi.
 |
| Zdroj fotek: filmeurope.cz |
Oním hlavním hrdinou je Christian (Claes Bang), samolibý kurátor muzea
moderního umění, v němž se zrovna chystá uvedení výstavy s názvem
Čtverec. Na podlaze vytvořený útvar o rozměru 4x4 metry má zastávat jasně
vytyčenou moralistickou zónu, v níž neotřesitelně platí pravidla absolutní
rovnosti a tolerance mezi lidmi. Christian řeší problém, jak výstavu
s takovým humanistickým poselstvím představit veřejnosti a nalákat ji,
když ta v současnosti reaguje jen na ožehavá témata a virální marketing.
Pak se ale Christianovi přihodí něco, co odstartuje jeho pozvolný pád, během
něhož se zpronevěří přesně těm hodnotám a zásadám, jež Čtverec hlásá. Někdo
mu totiž ukradne peněženku a mobil – a jeho zaslepená touha po dopadení
pachatele a získání oněch předmětů zpět ohrozí nejen jeho vlastní pověst, ale
i pověst muzea a plánované reklamní kampaně.
Nejrůznějšími tématy nabitý film se zabývá pozicí a hodnotou konceptuálního
umění v očích veřejnosti a jeho relativizací a poukazuje na problematické
uvažování lidí nad cenzurou, politickou korektností a uměním jako takovým. Strefuje
se do moderních trendů na sociálních sítích a v marketingu a dokonce i
odkrývá zjevné rozdíly v tom, jaké humanistické ideály společnost zastává,
ale jak se pak v realitě, od ideálů odfiltrované, skutečně chová tváří
v tvář potřebným a lidem na okraji. Např. hrdinové filmu jsou často
vystavováni konfrontacím se žebrajícími bezdomovci – a v jejich reakcích
na ně se nejeden divák jistě pozná.
Obdobně ve snaze nacházet hranice etického, společenského, sociálního i
humanistického cítění film zasazuje své postavy do nevšedních, až „hraničních“
situací, a v těch se pak s nimi ocitá i filmové publikum, mající
možnost otestovat jejich efekt na vlastním modelu uvažování. Jednou
z nejpamětihodnějších a nejlepších scén tohoto typu je ta, v níž
jsou buržoazní účastníci slavnostní společenské gala-večeře vydáni napospas
divokým kreacím polonahého herce, napodobujícího lidoopa, který se mezi nic
netušící smetánkou hlasitě ochomýtá, vydává opičí skřeky, skáče po stolech a
tahá ženy za vlasy.
Podobné eskapády jsou na filmu sice tím nejzajímavějším, nejzábavnějším a
nejvíce myšlenkově stimulujícím, jejich přítomnost má nicméně za následek fragmentaci
snímku do relativně izolovaných segmentů, které se sice vtipně, přesně a
apelativně navážejí do nějakého současného společenského fenoménu, lidské
sobeckosti či do čehokoli výše zmíněného, leč nutně přispívají ke spíše
rozvolněnému vyprávění a nespojité struktuře filmu. Jistá dějová nesoudržnost
pak vyniká o to víc v porovnání s poměrně ucelenou příběhovou linií věnovanou
Christianovi.
I na onom příběhu rozvedeného a egoistického muže, který se pochybně
belhá za spravedlností a snaží se vybalancovat reprezentaci muzea, pracovní i
soukromý život a ještě obstát jako otec, se však výrazně podepisuje
přeplácanost nejrůznějšími tématy a podněty. Zahlcený divák tudíž tříští svou
pozornost mezi jednotlivé motivy a rozhoduje sám o jejich důležitosti, přičemž
Christianova milostná avantýra se svébytnou novinářkou či dětinské rozmíšky
jeho dvou dcerek nemají šanci tolik upoutat, na rozdíl od důsledků Christianova
pracovního selhání nebo dotěrných útoků vytrvalého chlapce, jenž po něm
požaduje satisfakci za nepravdivé nařčení ze zločinu. Některé motivy zas film
pouze naznačí a pak zamete pod koberec, případně nechá vyznít do prázdna, což může
být i důsledek údajně intenzivního krácení, jímž byl snímek před uvedením
v Cannes postihnut – přičemž i takhle má ke dvěma a půl hodinám.
Čtverec je každopádně nejambicióznějším filmem nejen ve
filmografii Rubena Östlunda, ale i v rámci evropského filmu
posledních let. Těžko hledat film, který by byl tak přesycený hlubokými
myšlenkami a metaforami, snažil se toho vypovídat tolik najednou a postihnout
obraz současné společnosti v takové šíři a tak chytře. Je to mnohem větší
sousto, než by si jakýkoli filmař dovolil ukousnout, a o to větší respekt má
Ruben Östlund za to, že se o to pokusil a ustál to se ctí. Výsledkem je film, u
nějž neexistuje cesta bez nutnosti přemýšlení nad jeho smyslem, významy a
sděleními, tudíž jde o materiál mimořádně vhodný pro přemýšlivé diváky a (nejen
filmové) intelektuály – avšak i pro ty může být sledování Čtverce docela výzva.
Žádné komentáře:
Okomentovat