Milada – Recenze – 40%

Milada Horáková, politička a doktorka práv, se narodila v roce 1901 a zemřela v roce 1950, kdy byla neprávem odsouzena k smrti oběšením za domnělou protistátní činnost a velezradu. Tento film se věnuje jejímu osudu od třicátých let (jen letmo načrtnutých), přes léta čtyřicátá, kdy byla Milada vězněna gestapem, až po přelom čtyřicátých a padesátých let, kdy byla pro změnu vyslýchána a mučena komunisty a StB, a končí její popravou.

Celkově se tvůrci Milady zřejmě snažili přiblížit jakémusi ideálu „oscarového životopisného dramatu“, podobně jako se o to pokusili tvůrci nedávného Masaryka. Tudíž výprava a dobová stylizace filmu je na české poměry prvotřídní, bylo dost peněz i na dostatek statistů v davových scénách, film má velmi dobrou kameru Martina Štrby, i hudba Aleše Březiny je příjemně nevtíravá a na snímku je rozhodně vidět, že v průběhu natáčení netrpěl nějakým zásadním nedostatkem prostředků nebo řemeslných zkušeností tvůrců.

 

Zdroj fotek: bohemiamp.cz

Přesto se filmaři (v čele s celovečerně debutujícím režisérem a scenáristou Davidem Mrnkou, který studoval film v Austrálii a následně pracoval v USA) dopustili řady nedostatků především ve struktuře budování a vyprávění příběhu. Největší vinu na tom v tomto případě opět nese stálice českých filmů posledních mnoha let – velmi špatná dramaturgie. Kromě toho ale tvůrci přišli i s několika nápady, z nichž některé byly relativně odvážné a vyplatily se, jiné svou divností a nepodařeností z filmu nepříjemně trčí.

První věc je, že ačkoli film vznikal převážně u nás a hrají v něm povětšinou čeští herci, tak se natáčel v angličtině, přičemž do kin jde varianta v původním znění s českými titulky i varianta s českým dabingem. U anglické verze je potřeba varovat, že kdekomu může dost vadit různorodost přízvuků a špatná výslovnost většiny herců. I v české verzi zazní pár dialogů v angličtině a zní to dost otřesně. Český dabing je na druhou stranu velmi zdařilý, značná část herců dabovala sama sebe, postsynchrony povětšinou sedí na pohyby úst a v každém případě je to podstatně lepší než dabing traileru, který je opravdu otřesný, ale s dabingem filmu nemá nic společného, takže se jím nenechte zmást.

Do hlavní role byla obsazena izraelská herečka Ayelet Zurer, která evidentně postavu Milady Horákové pečlivě nastudovala a pokusila se co nejvíce vystihnout její vnitřní cítění a psychologické pochody. V jistých ohledech hraje opravdu dobře a v konkrétních izolovaných scénách se jejímu výkonu nedá nic moc vytknout, ale obecně Milada v jejím podání nepůsobí vůbec životně a nebudí žádné emoce. Naopak vyvolává dojem chladu a odtažitosti (většinou se vyjadřuje s profesionální strnulostí a jen sem tam ji popadne plačtivý záchvat) a nedá se s ní příliš soucítit, ani jí fandit – i když to už je spíš problém toho, jak neplasticky a neproniknutelně je její postava napsaná.

S trochou nadsázky lze říct, že z filmu prakticky ani není poznat, co se vlastně Miladě tak moc nelíbilo na komunistech, kvůli čemu byla u veřejnosti tak oblíbená, nebo proč byla její smrt v podstatě mučednická. Zaviněno je to přístupem filmařů, zcela evidentně předpokládajících, že divák je s (i poměrně detailními) aspekty Miladina osudu a politických poměrů v Československu (zejména na přelomu čtyřicátých a padesátých let) obeznámen předem. Což je chybný přístup, protože kdo tohle nastudované nemá (nebo si před návštěvou kina nepřečte o Miladě Horákové podrobný článek na Wikipedii), tak může být na mnoha místech i podstatně zmaten.

Když se Milada vrátí po válce domů a nalezne tam svého manžela smrtelně nemocného, tak vám z toho ještě nemusí automaticky dojít, že dotyčný se nedávno vrátil z pochodu smrti. Když se dvě postavy baví o podezřelé (sebe)vraždě nějakého politika (který byl ministr zahraničí a měl slavného otce), tak vám ještě nemusí automaticky dojít, že se baví o Janu Masarykovi. Když ve Washingtonu rozřezávají předsádku knihy a nacházejí tam tajnou depeši, tak vám ještě automaticky nemusí dojít, že to je zpráva od Horákové. Podobných nedostatečně osvětlených informací (včetně toho, čeho se vlastně Milada snaží v politice dosáhnout), je ve filmu spousta. Film tím pádem obstojí jako audiovizuální ilustrace událostí, jež divák předem zná, ale jako didaktický film vhodný třeba pro návštěvy škol bohužel selhává a pokulhává i jako samostatné dramatické dílo, které by mělo být srozumitelné a pochopitelné samo o sobě.

No a pak je tu ještě struktura vyprávění, které postrádá jakoukoli gradaci a tempo a jen se líně a nevzrušivě sune k nevyhnutelnému. Zásadní události ze života hlavní hrdinky jsou přitom opakovaně narušovány naprosto nicneříkajícími a zhola zbytečnými scénami, jejichž existence postrádá smysl:

• Mezi dvě náhodné scény je vložen ambivalentní záběr na Miladinu sestru a dceru, jak jdou po ulici a drží se za ruce, ale ve zbytku filmu už není nic, co by na to navazovalo.

• Mezi dvě jiné scény je vložen záběr na Miladinu dceru, jak vchází do školní třídy a usedá do lavice. O několik desítek minut později následuje záběr, jak si od spolužačky půjčuje tužku.

• Pasáž, kdy Milada s manželem a dcerou jedou autem na výlet za přáteli/příbuznými a zvažují odjezd ze země (k němuž nedojde), přičemž jim jsou v patách špehové ze státní bezpečnosti (asi), je rozdělená přibližně na pět částí, a ty jsou náhodně rozmístěny napříč celým filmem. Celá ta pasáž, i kdyby se složila, nemá žádnou pointu.

Problém je v tom, že takhle útržkovitě a nespojitě vypadá celý film. Jednotlivé scény na sebe zdánlivě nenavazují a kvůli tomu, že se děj mnohdy rozpadá do nesouvislých epizodek, ani není poznat, že by se filmaři snažili o budování nějakého soudržného příběhu. Moc tomu nepomáhá ani režisérova zjevná záliba v extrémně častých a vyloženě nadužívaných pomalých zatmívačkách, které jsou používány (možná ke zdůraznění dramatického efektu) i u zcela banálních záběrů, takže to nutně působí skoro až směšně, jako by tvůrci neuměli překlenout dvě scény jiným způsobem.

Závěrečnému vyvrcholení bohužel podstatně sráží nohy ta skutečnost, že vykonstruovaný soudní monstrproces s Miladou Horákovou je zoufale nevyužit a brutálně zjednodušen na minimum, na úkor o dost méně zajímavých a až přehnaně repetitivních scén výslechů. Od soudu samotného pak zbytečně odvádí pozornost i to, že do role prokurátorky je mimořádně nevhodně obsazená Anna Geislerová, která svou podivně afektovanou dikcí působí jak z jiného filmu.

Když už se tvůrci rozhodli obsadit izraelskou herečku do hlavní role, aby se vyhnuli známým tvářím, tak je zcela nepochopitelné, proč do repertoáru zařadili i štěky zprofanovaných osobností, které klidně mohl dostat na starost úplně kdokoli, ne nutně celebrita. Miladina otce sice hraje Jaromír Dulava, její sestru zas Vica Kerekes, služebnou si zahrála Alena Mihulová… Ti všichni ale do filmu zapadli ideálně, jejich postavy mají váhu a hlavně nijak nevyčnívají oproti zahraničním hercům, jako je třeba Američan Robert Gant v roli Miladina manžela, a kromě toho i dobře hrají. Ale když se pak úplně náhodně mihne v záběru v naprosto okrajové roličce Jan Přeučil, novinářka Daniela Drtinová nebo právě Anna Geislerová, tak je to najednou jako rána pěstí. Nejmladší verzi Miladiny dcery (zhruba 8 let) zas hraje z nějakého důvodu chlapec, který neřekne pochopitelně ani slovo.

Milada má šanci nejvíce zaujmout v rámci drobností, hereckých výkonů, historické dobové stylizace a některých osamocených scén (rozhovor Milady s novinářkou, která se později stane její spoluvězenkyní, procítěné a vkusné poslední rozloučení Milady s rodinou…), ale z hlediska celkové stavby jde bohužel o selhání a zahození nosného tématu, z nějž zbyl jen filmový pomníček trpící dramaturgickou neschopností a příběhovou rozmělněností.