Film Pasažér je americký horor, který režíroval norský filmař André Øvredal.
Tento svého času slibný režisér dosáhl mezinárodního úspěchu se snímkem Lovec
trolů (2010), načež natočil v USA působivý horor z pitevny Tajemství
smrti slečny Neznámé (2016). Pak to ovšem s jeho filmy šlo od desíti k pěti,
což bohužel platí i pro Pasažéra, za nímž stojí kromě něj i dvojice
nepříliš zkušených scenáristů a několik producentů hororových počinů typu La Llorona: Prokletá žena, Primát nebo Until Dawn.
 |
| Zdroj fotek: CinemArt |
Hlavními hrdiny jsou v Pasažérovi dva mladí snoubenci Tyler a
Maddie (Jacob Scipio a Lou Llobell), kteří hned v úvodu opouštějí svůj
pronajatý byt a vydávají se žít životem nomádů v dodávce přestavěné na
obytný vůz, což byl vždy Tylerův velký sen. Po několika týdnech cestování se jednou
uprostřed noci stanou svědky zvláštní dopravní nehody, a i když se vydají vybouranému
řidiči na pomoc, tak ten zanedlouho zemře. Maddie od té doby začne mít podivné
vidiny, načež se ukáže, že si je s Tylerem označil silniční démon zvaný „Pasažér“,
jenž se specializuje na motoristy, kteří udělají tu chybu, že řídí přes noc a během
jízdy zastaví. Tento démon pak své oběti pronásleduje a nějakou dobu terorizuje
a následně je zabije, a to typicky v kontextu nějakého dopravního
neštěstí.
Na první dobrou sice takový námět možná zní v kontextu hororového žánru zajímavě a neotřele, leč jeho výsledná realizace je bohužel velmi rutinní a omšelá. Především má film Pasažér velmi slabý scénář, který spoléhá na spoustu klišé, nedokáže upoutat ničím pozoruhodným, nedrží moc pohromadě a trpí i celou řadou dalších neduhů. Hlavní hrdinové jsou napsaní poměrně genericky, což z nich v kombinaci s fádními hereckými výkony jejich protagonistů nečiní kdovíjak výrazné ani sympatické postavy, s nimiž by bylo snadné soucítit nebo se zajímat o jejich strasti a obavy. Vnitřní pnutí a konflikt obou hrdinů postavený na tom, že Maddie nový životní styl úplně nevyhovuje a spíše by toužila po teplém krbu klasického rodinného domku, zatímco Tyler naopak cítí naplnění právě ve svobodném bytí na čtyřech kolech, film neutáhne.
Přítomnost jakési temné entity by se dala pochopitelně interpretovat jako zhmotnění hrdinčina strachu ze vstupu do potenciálně neperspektivního partnerského svazku a z nejistot plynoucích z nepadnoucího způsobu života, nicméně snímek samotný tento metaforický přístup nijak nepodporuje. Dost bídně ostatně pracuje i s jinými motivy – Maddie je kupříkladu již dva měsíce těhotná (na což je ve filmu několikrát upozorněno), nicméně před Tylerem to zatím drží v tajnosti – a za celý film mu to nepřizná, takže to ani není k ničemu využito a celé to téma těhotenství vyzní naprázdno. S podobnou svědomitostí se scenáristé chopili i titulního démona, jehož mytologie je polo-náhodně splácaná z folklorních mýtů, černé kroniky, prastarého tuláckého kodexu a pověsti o svatém Kryštofovi, patronovi poutníků.
Není nijak zjevné, podle jakých pravidel silniční démon funguje a co všechno svede. Během filmu mimo jiné prokáže, že se umí teleportovat, hýbat předměty na dálku, vypínat kamery, otevírat zamčené dveře a ohýbat časoprostor, nicméně tyto schopnosti využívá nesmyslně, nekonzistentně a víceméně náhodně, jak se to zrovna hodilo do scénáře. Někdy na něj platí poutnické medailonky a svit světla, jindy ne, a není v tom žádný patrný řád. Oba hrdinové pochopitelně od začátku nevědí, co se ve skutečnosti děje a jaký přízrak se to na ně nalepil, ale naštěstí během filmu potkají jednu ženu, která ví o démonském Pasažérovi všechno (včetně toho, jak se jej zbavit) a samozřejmě jim to všechno vylíčí – což je skoro jak z nějaké příručky, jak nepsat scénáře.
Ani režijně nemá Pasažér moc co předvést. André Øvredal se sice
snaží dolovat napětí ze zlověstných siluet, lekaček, ze stínů v lesních porostech
nebo z hlasitých kroků pronásledujících hrdiny na liduprázdném parkovišti,
ale celkově je těch nápadů velmi málo (nejvynalézavější je scéna, v níž si
hrdinové svítí v lese filmovým projektorem, v němž se zrovna promítají
Prázdniny v Římě). Snímek se s přibývajícím časem stává víc a
víc nechtěně směšným, v čemž mu bizarní finále slouží jako poslední
hřebíček do rakve. Nejzdařilejší části filmu jsou paradoxně ty civilnější a
nehororové, v nichž se tematizuje společné soužití hlavních hrdinů a
jejich cestovatelské zážitky z karavanových kempů a svébytných benzinových
stanic. Jinak se ale jedná o podprůměrné žánrové béčko, jehož zápletka opřená o
motoristické legendy bohužel skončila u promarněné šance.
Žádné komentáře:
Okomentovat