Hope – Recenze – 50%

Jihokorejský akční sci-fi snímek Hope pojednává o malé skupině lidí kdesi na venkově, kteří se snaží vypořádat se záhadným krvelačným tvorem, jenž pustoší malé fiktivní městečko s názvem Hope Harbor. Když je místní šerif v úvodu povolán k nálezu mrtvé a ošklivě potrhané krávy, vznikne domněnka, že do kraje nejspíš zavítal tygr. Následné události však ukáží, že jde spíše o jakési monstrum neznámého původu, proti němuž jsou střelné zbraně krátké. S rozpočtem odpovídajícím zhruba padesáti milionům dolarů je Hope nejdražší jihokorejskou filmovou produkcí všech dob.

Film Hope je první částí plánované trilogie, nicméně o jeho navazujících pokračováních se prozatím nic neví (údajně existuje scénář ke druhému dílu, a to je celé). Trikový a místy překvapivě krvavý spektákl, jenž měl kupodivu premiéru v hlavní soutěži na filmovém festivalu v Cannes, využívá svou velkorysou a lehce nestřídmou stopáž 160 minut zejména k tomu, aby jakžtakž představil několik postav, protáhl je vrchovatou porcí dynamických akčních scén a v závěru poskytl drobné náznaky jakési komplexní mytologie kosmického rozměru, jejíž podstatu a význam tedy možná ozřejmí až další díly, pokud vůbec vzniknou. 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Průběh filmu se z hlediska akce a struktury dělí do několika fází, z nichž každá pracuje s přítomností nebezpečného netvora odlišně. Nejprve je nám po dlouhou dobu zatajován a vidíme jen následky jeho řádění, zpustošené ulice i budovy, nanejvýš sem tam prolétne vzduchem odmrštěné auto. Mezi postavami v tu chvíli kolují o vizuální podobě pronásledovaného monstra jen nekonkrétní spekulace. V další fázi je vzhled obludného nepřítele naplno odtajněn a následuje zhruba půlhodinová nepřetržitá akční sekvence s naháněním po zdemolované obci, během níž se neustále mění, kdo je v danou chvíli lovec a kdo kořist. Tutéž dynamiku pak snímek využívá i ve své druhé polovině, kdy se děj přesouvá do jiné lokace a současně v něm dojde k zásadní proměně bezprostřední hrozby, přičemž původní monstrum je odsunuto na okraj zájmu. Film vrcholí skoro hodinu dlouhou akční sekvencí, v níž se za častého střídání perspektiv různých postav prakticky nenaskytne jediná příležitost k oddechu.

K tomu se navíc připojuje i neustále gradující bizarnost toho, k čemu nakonec snímek Hope ve svém vyprávění dospěje. Onen netvor je v naprosté většině scén kompletně digitální a film nijak nezastírá, že jde o počítačové triky pochybné kvality, které ve druhé polovině začnou připomínat výňatky z videohry. Tu a tam se film vytasí s nenadálou brutalitou plnou krvavých cákanců nebo s fekální historkou o překonávání průjmu v lese. Příběh se vyhýbá zajetým šablonám a vyvíjí se nepředvídatelně, hned několikrát zaskočí nečekanou pointou či zvratem nebo šponováním určité scény do naprosté absurdnosti. Režisér Hong-jin Na (tvůrce kriminálních filmů Bílé maso a Žluté moře či mysteriózního hororového thrilleru Kvílení) ředí napětí i akci přízemním humorem a sebe-shazujícími prvky a vytváří tak tonálně různorodou směs, která je pro jihokorejské žánrové filmaře ostatně typická. 

Extravagantní vývoj děje podtrhují i podivné a leckdy obskurní lidské postavy, povětšinou stylizované s velkou porcí nadsázky do nepříliš sympatických rázovitých tezovitých figurek a ukřičených karikatur balancujících na hraně otravnosti. Šerif je coby hlavní hrdina naivní břídil, jenž se opakovaně ptá sám sebe, odkud všichni ostatní berou palné zbraně a zdali na ně mají povolení. Většinu dalších postav tvoří zemití vesničtí lovci, od pohledu nepříliš inteligentní. Vzezření idiota má i sporadicky přítomný šerifův zástupce, dosazený do funkce jakožto privilegovaný synek lokálního starosty, a stejně tak též místní podivín, u nějž doma budí podezření četné kaluže krve, vycpaná zvířata, lidské figuríny i průchozí mrazák. Ne, že by to k něčemu bylo, má to být jen na pohled znepokojující a ve finále humorná vložka. Humor zde však obvykle neslouží k tomu, aby se divák zasmál, spíš jen účelově nabourává konvence a vytváří podvratný kontrast k okolní všudypřítomné intenzivní akci. 

Akční scény jsou natočeny přehledně a místy dokáží nebývale strhnout a vtáhnout, s přibývající délkou však mohou působit též dojmem rozvláčnosti a umělého natahování. K tomu hojně přispívá zvláštní rozhodnutí neustále přemísťovat útočící a mimořádně hbitou příšeru s každým střihem o dalších dvacet metrů dál od lidských hrdinů, aby je mohla opakovaně pronásledovat a nedohnala je příliš brzy – zejména ve druhé polovině filmu k tomu dochází každou chvíli, přičemž se jedná o mimořádně zcizující a zážitek tříštící prvek. Dalším zklamáním jsou dialogy, až na pár pokusů o running gagy víceméně všechny do jednoho příšerné a dementní. Právě dialogy mají v kombinaci s minimálním prokreslením postav za následek to, že si k hrdinům filmu divák nevybuduje žádnou emocionální vazbu a v konečném důsledku je mu jedno, koho potvora zabije a koho ne. 

Všechna ta zveličovaná idiocie postav, stupidita dialogů, okázalá pokleslost humoru i práce s brakovými postupy je pochopitelně tvůrčím záměrem, který lze interpretovat jako snahu o potměšilé zesměšnění schémat a principů známých z hollywoodských velkofilmů, zejména těch spadajících pod komiksové superhrdinské franšízy. To samozřejmě neznamená, že to omlouvá vše výše řečené (natožpak polovičatou trikovou složku). Hong-jin Na je zkušený filmař a na tomto projektu pracoval mnoho let, dodal však průběžně narůstající exces, jenž si skrze téměř neutuchající adrenalinovou akci víceméně jen připravuje půdu pro navazující dění. Nevýhodou je v tomto směru i spousta naznačených dějových i nedějových prvků, které nejsou k ničemu využity, leč možná budou zúročeny časem, pokud se film Hope opravdu stane součástí nějaké hlubší a rozvinutější vyprávěčské vize. 

Celkově snímek Hope působí, jako kdyby někdo natočil epickou fantasy o meziplanetárních bitvách, ovšem nahlíženou výhradně z perspektivy obyčejných a nic netušících pozemských rolníků, kteří se jen náhodně okrajově nachomýtli k něčemu, co je dalece přesahuje. Jedná se o pozoruhodný koncept, jenž nicméně po počátečním navnadění vyústí do frustrace z toho, že děj po slibných dva a půl hodinách skončí de facto hned na začátku pouhým nadhozem bez odpalu. Pokud byste si ale navzdory mnoha nedostatkům chtěli dopřát netradiční zážitek z asijsky potrhlé fantasmagorie, u níž se budete nejprve dobře bavit a posléze nevěřícně kroutit hlavou, tak u Hope máte rozhodně šanci.