27. 7. 2015

Pixely (Pixels) – Recenze – 30%

Možná si pamatujete krátký filmeček z roku 2010 s názvem Pixels, v němž útočí na New York Pac-Man, Donkey Kong a další postavičky ze starých slavných arkádových videoher:


Nyní se v Hollywoodu rozhodli natočit jeho celovečerní drahou verzi s rozpočtem 110 milionů dolarů. A vymysleli příběh, v němž někdy v osmdesátých letech Spojené státy vyšlou do vesmíru sondu obsahující nahrávku se záznamem studentského šampionátu v hraní videoher (co tím však sledují, je záhada). V současnosti pak nějací blíže nespecifikovaní mimozemšťané tu sondu najdou, vyhlásí Zemi válku a rozhodnou se bojovat s použitím speciálních bitevních jednotek, jež kopírují figurky z oněch videoher.

Je tedy zapotřebí, aby byl vytvořen tým tehdejších hráčů-profesionálů, kteří mohou spasit svět jedině tím, že vyhrají tři různé souboje a oberou tak nepřítele o tři životy dřív, než je o ně obere on (načež by následovalo vyhlazení lidské populace). A kdo že má být hrdinným zachráncem světa tentokrát?

  • Dobrosrdečný nekňuba Sam, co se živí zapojováním televizí a málo si věří, leč během filmu získá příležitost ukázat, co v něm je (Adam Sandler).
  • Podplukovnice americké armády Violet (Michelle Monaghan), kterou Sam balí, ale ona ho odmítá, protože pro ni není dost perspektivním partnerem na úrovni. Ovšem jakmile je z něj hrdina, tak po něm skočí.
  • Kdysi zázračné dítě, nyní idiot, co bydlí se svou babičkou, rozplétá konspirační teorie a platonicky miluje smyšlenou ženskou hrdinku z videohry (Josh Gad).
  • Obézní a mimořádně hloupý prezident USA, který neumí číst a pravidelně se ztrapňuje v televizním vysílání (Kevin James).
  • Děvkař a kriminálník malého vzrůstu (Peter Dinklage).

Zápletka je to samozřejmě úplně debilní. Nic jiného se ani čekat nedalo, takže to filmu nevyčítám. Naopak v rámci možností na mě dokonce působila ve své naivitě docela roztomile. Navíc i na dementním námětu se dá vystavět kvalitní, vtipná a zábavná komedie s inteligentním scénářem, poutavým dějem a sympatickými postavami. Tohle ale bohužel není ten případ.

Pixely totiž rozhodně nejsou kvalitní, dobrých gagů je v nich strašlivě málo, zábavné jsou jen občas (konkrétně ve scénách bitev, které jsou naštěstí alespoň dostatečně akční, takže nenudí), děj je hrozný a nesmyslně vybudovaný, hrdinové mají k sympatičnosti daleko (jejich popis výše mluví za vše) a scénář je cokoli, jen ne inteligentní. Dialogy postav jsou totiž otřesné a vtipy neuvěřitelně slabé – částečně za to však lze přičíst vinu i českému dabingu, který mi přišel podprůměrný, a často se mi stávalo, že jsem si nějaký česky řečený vtip přeložil v hlavě zpátky do angličtiny a představil si, jakým tónem by ho asi řekl Sandler, a přišel mi v tu chvíli o hodně legračnější.
 
Pixely (Pixels) – Recenze
Zdroj fotek: falcon.cz

Film režíroval Chris Columbus, který s přehledem zvládá komorní laciné komedie (nebo alespoň zvládal, viz Sám doma), ale jakmile se dostane k velkorozpočtovému megabijáku, tak je zle a výsledek je přinejmenším rozporuplný (viz první dva Harry Potterové nebo první Percy Jackson). Pixely sice nejsou dobře režírované, vyjma několika akčnějších sekvencí nemají vůbec spád a herci si dělají, co chtějí (rozhodně nepředvádí dobré komediální výkony), na druhou stranu ale nejsou režírované příšerně. O dost horší práci však předvedli dva scenáristé, kteří oba mají s komediemi s Adamem Sandlerem své zkušenosti, a kteří stvořili něco, co nemá žádnou hlavu ani patu, ani špetku vnitřní logiky, a co působí hrozně líně a odbytě.

Od posledních komedií se Sandlerem se Pixely liší v tom, že v nich nejsou žádné pubertální prasárny či kopance do rozkroku, a že jsou o dost výpravnější a jsou v nich digitální triky. Ale to jsou tak jediné rozdíly a všechno ostatní je už hodně podobné a nefunguje to obdobným způsobem, jako to nefungovalo třeba v Machrech 2 nebo v Jackovi a Jill. Jediné, co se dá ocenit, jsou tím pádem zmíněné triky a jejich vizuální zpracování, místy docela řízná akce a občas i Peter Dinklage, na němž jediném je vidět, že se aspoň trochu snaží.

Nejpozoruhodnější je na Pixelech ale to, jak nekonzistentní a dadaistické jsou úplně ve všem od příběhu a dějových zvratů, přes průběh oněch bitev, až po všemožné detaily, které pak na sebe svou absurdností jen zbytečně strhávají pozornost. Z toho je patrné, jak málo si dali autoři filmu záležet na jeho struktuře, jak moc kašlali na dodržování pravidel uvnitř vlastními silami vytvořeného světa a jak šli vždy cestou nejmenšího odporu, místo toho, aby divákům patřičně vysvětlili zákonitosti, jimiž by se ten svět měl řídit, ale neřídí (chvílemi je to tak obludné, že mi to evokovalo Saxánu a Lexikon kouzel). Uvedu jen pár příkladů z mnoha:

  • Po jednom z dílčích soubojů se ukáže, že jeden z hrdinů podváděl (cheatoval), ale vůbec není patrné, jak toho docílil.
  • Za vyhraný souboj vždy získá vítězná strana od té poražené nějakou trofej. Na konci filmu se některé trofeje vrací zpátky poraženým stranám a některé ne, aniž by bylo jasné, jaký je v tom systém.
  • Na konci se také jedna z videoherních postav znenadání přemění na jinou videoherní postavu a pak se stane plnohodnotnou lidskou bytostí. Proč? Protože to scenáristům přišlo jako dobrý nápad.
  • Když jde ve finále do tuhého a mimozemšťané začnou vyhrávat, tak dají sami od sebe hlavním hrdinům ještě jednu šanci, aniž by k tomu měli jakýkoli důvod.
  • Jeden z armádních generálů neschopného prezidenta nenávidí a zřejmě plánuje nějakou zradu, ale nakonec k ničemu nedojde a nic z toho nevyplyne.

Pixely (Pixels) – Recenze

Nejhorší je, že k podobným věcem dochází ve filmu skoro pořád. Navíc není úplně jasné, pro koho je určen – některé primitivnější gagy jsou jak pro tříleté děti (koukám se na tebe, Q*berte), nicméně se tu hojně používají i výrazy typu „děvka“ a „coura“, což mi spolu nějak neladí. Pokud bych ho měl někomu doporučit, tak jedině snad dospívající mládeži, která má povědomí o klasických videohrách, stačí jí ke spokojenosti málo, a pro níž by dějová koherence a smysl toho všeho nemusely být tak důležité jako vizuální atrakce a laciné slovní žerty.

Původně jsem si myslel, že největším problémem Pixelů bude Adam Sandler a jeho styl humoru (a to se mi některé jeho starší filmy docela líbí), ale hlavní kámen úrazu nakonec tkví někde úplně jinde – v základech. Když máte špatně uchopený film s nefunkčním dějem, nezajímavě napsanými postavami a mizernými dialogy, tak už vás nic nezachrání, bez ohledu na to, kolik referencí na populární arkádové hry do něj natlačíte. Z podobného soudku s klidným srdcem doporučuji animovaného Raubíře Ralfa, který vítězí ve všech ohledech, v nichž Pixely selhávají.



Žádné komentáře:

Okomentovat