17. 2. 2022

Smrt na Nilu (Death on the Nile) – Recenze – 70%

Shodou okolností a různých odkladů premiér vstupují do českých kin v rozmezí dvou týdnů hned dva filmy, které natočil shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh. Ke komornímu černobílému autobiografickému dramatu Belfast, nominovanému na sedm Oscarů a vyprávějícímu o vyrůstání malého chlapce během nepokojů v Severním Irsku na konci 60. let, si Branagh sám napsal scénář a zúročil v něm vlastní zážitky z mládí a z tehdejších událostí, vnímaných dětskou optikou. Ve Smrti na Nilu, nové výpravné adaptaci stejnojmenného detektivního románu Agathy Christie, si zas zahrál hlavní roli Hercula Poirota, k němuž se vrátil po své Vraždě v Orient expresu z roku 2017, v níž tuto postavu slavného belgického detektiva ztvárnil poprvé.

Smrt na Nilu (Death on the Nile) – Recenze
Zdroj fotek: Falcon

Lokomotivu v zasněžených horách tím pádem vystřídal říční parník v prosluněném Egyptě, kde bohatá dědička Linnet (Gal Gadot) tráví líbánky se svým novomanželem (Armie Hammer), jehož přebrala své nejlepší kamarádce (Emma Mackey), která od té doby pohodu zamilovaného páru vtíravě narušuje. Mezi cestujícími nechybí řada Linnetiných příbuzných, dávných přátel a bývalých nápadníků, několik služebnic, lodní personál a také zmíněný Hercule Poirot, toho času na dovolené. Čas oddychu nicméně skončí, když se k cestování po Nilu, obdivování památek a debatování se svatebčany přidruží i vražda. 

Smrt na Nilu je zcela klasickou detektivkou, která je záměrně trochu retro, ať už zvolenou stylizací nebo zlehka přeháněnými hereckými výkony. Svou kvalitativní úrovní a zpracováním si v ničem nezadá s předchozí Vraždou v Orient expresu, s níž sdílí mnoho aspektů, které ji odlišují od předchozích adaptací téhož románu z let 1978 (s Peterem Ustinovem) a 2004 (s Davidem Suchetem). Film působí opravdu velkolepě, výtečná kamera se opájí historickými pamětihodnostmi Egypta, a i ostatní složky jsou od kostýmů až po filmové svícení vyšperkované do detailů. Charismatický, elegantní a kultivovaný puntičkář Poirot opět dokáže v Branaghově podání tu a tam znenadání překvapit svou hbitostí či sdílností při vyjadřování citů a emocí, přičemž od minula naštěstí ubral na laškovném vystupování i na mohutnosti svého pěstěného kníru. 

Smrt na Nilu (Death on the Nile) – Recenze

Leckoho by mohlo zarazit to, že ke zmíněné vraždě dojde až v polovině snímku. Předlouhá hodinová expozice tak může místy působit dost rozvlekle, a to zejména v porovnání s následným vyšetřováním zločinu, jenž vyznívá naopak trochu uspěchaně. Důkladné představení jednotlivých postav a vztahů mezi nimi hned v prvním dějství nicméně filmařům umožnilo učinit strukturu filmu víceméně lineární a vyhnout se v ní mnoha retrospektivám a vypravěčským skokům v čase. Původní román se ve filmové adaptaci ostatně dočkal i dalších výrazných úprav, týkajících se jak složení osazenstva luxusního parníku, tak i některých vedlejších zápletek – jedna z nich, v níž se krátce podíváme do zákopů první světové války, je třeba věnována Poirotově kníru (a také jeho dávné lásce). 

Herecké obsazení není až tak hvězdné jako v případě pět let staré Vraždy v Orient expresu, což snímek činí o něco méně vtahujícím pro diváky znalé knižní předlohy, kterým tak kromě Branaghova výkonu zůstane k obdivování už jen honosná vizuální stránka filmu. Zapeklité rozplétání postupně eskalujícího případu je na druhou stranu tentokrát přehlednější a lépe uchopené a netrpí na matoucí nedořečené drobnosti. Celkově je tak Smrt na Nilu solidní detektivkou, která zejména díky své druhé polovině rozhodně uspokojí, leč nijak zvlášť neohromí. 

Vrcholem kriminálního žánru v podobě skutečně napínavé, překvapivé a vynalézavé detektivky klasického typu, obohacené navíc o důmyslnou a inovativní moderní nadstavbu, tak zůstává snímek Na nože, vedle nějž působí Smrt na Nilu opravdu až příliš tradičně, jen průměrně sofistikovaně a překonaně, byť sama o sobě i tak stojí za vidění, zvlášť pokud o jejím ději nemáte na rozdíl od čtenářů předlohy jasno předem.

 




Žádné komentáře:

Okomentovat