Předchozí film italského filmaře a držitele Oscara za snímek Velká
Nádhera Paola Sorrentina s názvem Parthenope byl dokladem, že
se tento režisér a scenárista ve své tvorbě již umělecky zcela vyčerpal a
zacyklil. Obsahově vyprázdněný a přezdobený počin postavený na obdivování krásy
ženských těl a neapolské architektury se topil v tezovitém blábolení a
jeho výpovědní hodnota byla ekvivalentní dvouhodinové reklamě na luxusní
parfém. Nyní se však Sorrentino vykoupil dramatem Milost, v němž upustil
od manýristického předvádění, jímž se kromě Parthenope vyznačoval
mimo jiné i jeho film Oni a Silvio, a navrátil se ke střídmější estetice
svých starších snímků, jimiž byly např. Následky lásky nebo Tady to
musí být. V hlavní roli si přitom ponechal svého dlouhodobého oblíbence,
herce Toniho Servilla, jemuž svěřil roli fiktivního italského prezidenta jménem
Mariano De Santis, jenž si od svých spolupracovníků vysloužil přezdívku „Železobeton“.
 |
| Zdroj fotek: Aerofilms |
Mariano působí jako moudrý a čestný muž, jenž je ve společnosti uznáván, a dost
možná je mezi lidmi coby prezident i oblíben. Film jej zachycuje během posledních
šesti měsíců jeho druhého funkčního období. Během této doby by se měl zaměřit
na případné schválení dlouho chystaného zákona o eutanazii a též zvážit udělení
dvou milostí, a to specificky staršímu muži, který usmrtil svou ženu trpící Alzheimerem,
a mladé ženě, která zabila násilnického manžela. Mariano se ale jakékoli
vlastní volby ostýchá, donekonečna oddaluje nutnost cokoli řešit, deleguje
úkoly na druhé a vyčkává. Nedělat ukvapená rozhodnutí je jeho životním mottem, které
se ale v jeho případě rovná rozhodovací paralýze, kvůli níž během svého
úřadu nevykonal prakticky nic zásadního. Přiléhavou přezdívku mu ostatní
vtiskli na základě svévolné nehybnosti, v jejímž důsledku strategicky
odsouvá jakoukoli zodpovědnost za činy, které by neměl dopodrobna promyšlené.
Jeho existence se vždy točila kolem korektního výkladu práva. Jako autor právnické učebnice o dvou tisících stránkách a bývalý právník a soudce je pochopitelně posedlý přesnými formulacemi v připravované legislativě, kterou opakovaně probírá se svou dcerou, též právničkou, již zaměstnal jako svou poradkyni. Během filmu se účastní setkání s papežem, velvyslanci, jinými státníky, dávnými přáteli, zástupci médií i armády, a dokonce i s italským astronautem. Jeho vystupování je navenek distingované a odtažité. V soukromém životě přitom s gustem holduje italskému hip-hopu, nařízenou dietní stravu si rád zpestří objednanou pizzou, při kouření cigarety teskní po zesnulé manželce a marně se pídí po identitě muže, s nímž mu podle všeho byla před čtyřiceti lety nevěrná. Sám se cítí ve své pozici svázaný pravidly – ne nadarmo je film uvozen citací prezidentských pravomocí. Touží po znovunabytí lehkosti, kterou mu s blížícím se koncem snímku dopřávají čím dál početnější projevy individuality a opravdové lidskosti.
Paolo Sorrentino svého hlavního protagonistu modeluje do podoby ideálního prezidenta, což v jeho pojetí znamená prezidenta zcela neutrálního, maximálně objektivního, řízeného výhradně rozumem – a současně sám ukazuje, že dosáhnout tohoto ideálu není možné, protože v osobním životě se dotyčný řídí naopak převážně emocemi. I díky tomu jeho portrét rozvážného státníka naštěstí nepůsobí jako nekritická óda na majestát prezidentského úřadu. Nehledě na to, že Mariano je ve filmu vyobrazen včetně svých negativních charakterových vlastností, zejména v soukromé rovině se dopouští řady chyb, lpění na faktech a oficiálních postupech jej vzdaluje citlivosti, a i uvnitř vlastní rodiny je vystaven přemítání, jestli vůbec byl svým dětem dobrým otcem.
Zmíněný zákon o eutanazii je chytře zvolen tak, aby šlo o zákon tematicky kontroverzní, mohl se na něm demonstrovat střet světského a církevního pohledu na věc a aby šlo navíc o zákon navracející lidem právo naložit po svém s vlastním tělem a životem. I ona dvojice odsouzenců s nadějí na milost je scenáristicky navržena tak, aby jejich případy byly netriviální a morálně sporné. Hledání argumentů pro jakoukoli volbu se tak stává jedním z pilířů filmu, a právě díky vhodně vybraným situacím jde o pilíř dostatečně nosný. Druhým pilířem je pak drobná proměna hlavního hrdiny, jenž se v závěru konečně vzdaluje (přeneseně i fyzicky) od úředních povinností a konečně se dočkává vytouženého uvolnění. Samotný závěr sice bojuje s přílišnou doslovností, na druhou stranu by ale příběh působil neuzavřeně, kdyby svého protagonistu nenechal vysvětlit či ospravedlnit některé své záměry.
Úsporná forma filmu je přitom naprosto v souladu s jeho obsahem. Milost je obrazově povětšinou tvořena strohými kompozicemi nebo dlouhými jízdami zevnitř i z okolí rozlehlého prezidentského paláce. Statické a místy i zpomalené scény podmalovává zdánlivě nepadnoucí elektronická hudba, skrze níž probublává na povrch prezidentův překvapivý hudební vkus. Formální pojetí i nálada se skokově mění jen sporadicky, třeba u večeře s Marianovou upovídanou kamarádkou ze školních let. Herci jsou perfektně vedeni a jejich květnaté až vyumělkované dialogy byly zjevně napsány s pečlivým důrazem na každé slovo. Za všech okolností elegantní Toni Servillo předvádí formálně uměřený výkon, zároveň ale dokáže být neuvěřitelně dojemný. Film je díky jeho projevu i přesnému zachycení určitých situací protkán emocionálně působivými pasážemi, které nejsou jen na ozdobu, nýbrž efektivně posilují význam řady motivů. Stejně tak snímku nechybí humor ani osobitý styl.
Milost je tak po několika rozpačitých
či vyloženě slabých počinech opětovným návratem Paola Sorrentina do mistrovské
formy. Je to empatický film o samotě jednoho muže a jeho neslábnoucí lásce k dávno
ztracené životní partnerce, jenž se rozhodl obrnit vůči moci a s ní související
tíze odpovědnosti, aby sám před sebou neztratil tvář a zachoval si čest, a nakonec
se mohl vrátit zpátky do světa svobodných obyčejných lidí. A současně je to silný
a kultivovaný film, který nepotřebuje okázalost k tomu, aby hluboce
zapůsobil.
Žádné komentáře:
Okomentovat