3. 10. 2014

V tichu – Recenze – 30%

Film V tichu vznikl ve slovensko-české koprodukci a natočil ho český režisér Zdeněk Jiráský, který debutoval před třemi roky velice zdařilým dramatem Poupata, na nějž se snesla chvála kritiky a množství cen čítající mimo jiné i Českého lva za nejlepší film. Na jeho další počin jsem byl tudíž hodně zvědavý, nicméně po odchodu ze sálu jsem cítil takové zklamání, jako už dlouho ne.
 
V tichu – Recenze
Zdroj fotek: Artcam.cz

Film je inspirovaný osudy několika skutečných židovských umělců a hudebníků (dirigenti, skladatelé, zpěváci, malá baletka…), kteří byli za druhé světové války odvezeni do koncentračních táborů a odstraněni. První dvacet minut sledujeme předválečný život zhruba půltuctu hlavních postav v přehnaně optimistických, hřejivých a přesvětlených scénách, kdy jsou všichni šťastní, blažení a veselí (a do toho se v temných a studených barvách za doprovodu hrozivých zvuků tiskne nacistický seznam se jmény Židů určených k deportaci), načež následuje více než hodinu dlouhá přehlídka lidského utrpení (víceméně nedějová a vyprávějící skrze obrazy), během které se film snaží diváka dojmout všemi dostupnými prostředky. Bohužel marně.

V recenzi na film 12 let v řetězech jsem napsal, že pokud v žánru „drama o těžkém životě černochů za dob amerického otroctví“ existují nějaké často opakované motivy a klišé, tak tento film je obsahuje všechna. To samé by se dalo říct i o filmu V tichu, tentokrát v žánru „drama o neblahém osudu Židů v koncentračních táborech a o jejich utrpení za druhé světové války“. Film je jedno klišé na druhém, konkrétně například:

  • zoufalý pláč matky, od níž je odebíráno dítě
  • holčička baletící na vyprázdněném dvoře koncentráku
  • od sebe odtržení milenci
  • oběšenci
  • uplakané děti se slzičkami v očích
  • vražda novorozeněte
  • patetická hudba
  • smutné psí oči

V tichu – Recenze

Je možné, že by mnohé z těchto prvků dokonce i fungovaly (film je řemeslně a vizuálně natočený velmi slušně, včetně zdařilé dobové stylizace, a herci jsou povětšinou dobří), kdyby se jen divák dokázal identifikovat s jeho hrdiny, nebo kdyby s nimi alespoň soucítil. Což nedokáže, protože všechny postavy trpí naprosto nedostatečnou expozicí (šoupnout k nim na pár vteřin titulek se jménem a zaměstnáním opravdu nestačí) a vzhledem k jejich počtu pak není divu, že se v záběrech s jejich tragickými osudy, prostříhanými mezi sebou, pletou s ostatními postavami, dokonce i s vedlejšími. Scény z období před koncentrákem jsou veskrze ambivalentní (koncerty, nahrávání desky, svatby, dvojice na procházce se psem, parta mladíků usilujících o přízeň děvčete v bizarně groteskní scénce v tramvaji) a odhalit mezi množstvím hrdinů ty ústřední a důležité pro zbytek filmu je relativně obtížné. A aby toho nebylo málo, tak žádná z postav za celou dobu nevydá ani hlásku – kromě sténání, křiku a zpěvu se veškeré dialogy odehrávají výhradně v rámci voiceoverů (možná to souvisí s tím, že film měl být původně dokumentem a s nápadem udělat z něj film hraný se přišlo až ve chvíli, kdy byl podstatně roztočen). Něco tak neuvěřitelně scizujícího a odtažitého jsem už hodně dlouho neviděl. Když na úplném konci kamera smrtelně pomalu najíždí na dobové fotografie zachycující reálné předobrazy hrdinů a snaží se tím zprostředkovat divákům alespoň trochu souznění s nimi, je to už příliš pozdě.

V tichu – Recenze

V souvislosti s řečeným je bohužel smutnou skutečností, že snaha filmu vymáčknout ze všech sil z diváka nějakou tu slzu je vyloženě pouze laciná a otravná a čím je zarputilejší, tím je otravnější. Ke konci už je to skutečně k nesnesení. Na začátku to ale nebylo o moc lepší – vytváření očividného a naivního kontrastu v životě hrdinů před deportací a po deportaci je nesmírně násilné a emocionálně nefunkční, stejně jako zbytek filmu.

Bez znalosti okolností, které film na svět přivedly, by se dalo říct, že Zdeněk Jiráský trpí syndromem druhého filmu. Je to jev poměrně častý – nadějný tvůrce natočí skvělý první film, získá za něj mnoho slov chvály a četná ocenění, načež se nechá opít svým úspěchem a jeho druhý počin dopadne katastrofálně. Útěchou nám může být, že režiséři, kteří trpí syndromem druhého filmu, obvykle natočí naprosto vynikající film třetí. Tak snad se máme na co těšit.


Žádné komentáře:

Okomentovat