6. 4. 2017

Volání netvora: Příběh života (A Monster Calls) – Recenze – 50%

Americko-španělsko-britský film Volání netvora: Příběh života (natočený podle americké knižní předlohy španělským režisérem Juanem Antoniem Bayonou, který má za sebou např. horor Sirotčinec nebo drama Nic nás nerozdělí) vypráví o dvanáctiletém britském chlapci Conorovi, kterého ve škole šikanují, matka (Felicity Jones) mu pozvolna umírá na rakovinu a otec (Toby Kebbell) žije v zámoří, takže hrozí, že se Conor bude muset nastěhovat ke své přísné babičce (Sigourney Weaver), kterou nemá rád. A kromě toho ještě trpí nočními můrami.

Volání netvora: Příběh života (A Monster Calls) – Recenze
Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Zápletka spočívá v tom, že Conora začne navštěvovat obrovský oživlý strom ze hřbitova, na nějž má Conor výhled ze svého pokoje, a slíbí mu odvyprávět trojici příběhů, které nějakým způsobem metaforicky odrážejí Conorovy problémy. Ty příběhy jsou animované a jsou úžasné – podobně jako animovaná vsuvka o třech bratrech v předposledním Harry Potterovi. Je radost se na ně koukat, ale bohužel jsou poměrně krátké a pouze tři, přičemž zbytek filmu už není takové terno.

Především, když si odmyslíte onen oživlý strom, který je beztak už od začátku zcela evidentně jen výplodem Conorovy fantazie (na rozdíl třeba od Obra Dobra, kde ti obři byli skuteční), tak Volání netvora: Příběh života je ponurým a mírně depresivním psychologickým dramatem o klukovi, který se snaží vyrovnat s matčinou smrtelnou nemocí.  To film dělá ne úplně vhodným pro vyloženě malé děti (které se budou hlavně nudit, případně brečet) a spíš je určen dospělým a dospívající mládeži. I přes vypomáhání si pohádkovými a fantasy prvky však k tématu rakoviny a smrti přistupuje zcela seriózně, zároveň ale příliš povrchně na to, aby se dal jako vážný film o umírání a překonávání traumatu ze smrti brát vážně.

Volání netvora: Příběh života (A Monster Calls) – Recenze

Abychom zůstali u španělsky hovořících režisérů, tak třeba Faunův labyrint Guillerma del Tora je mnohem důslednější a temnější ve vykreslení krutého světa reality, z něhož jedinou možnost úniku představuje noření se do pohádkových světů, obývaných fantaskními bytostmi. Zároveň v něm podstatně lépe funguje ona dvojznačnost výkladu, kdy události ve filmu prezentované se dají interpretovat i jako důsledek bujné představivosti hlavní hrdinky, i jako potenciální skutečnost (Volání netvora: Příběh života se o něco podobného snaží, obzvlášť v závěru, ale je to bohužel snaha marná). Jediné, co tak skutečně funguje, je postava onoho mluvícího stromu, který se chová ne zcela předvídatelně a u nějž není patrné, jestli chce Conorovi pomoct s vyléčením matky, nebo zdali mu jen chce uštědřit životní lekci. A řada scén funguje díky kvalitním hereckým výkonům.

Hercům rozhodně nelze nic moc vytknout, dokonce ani čtrnáctiletému Lewisovi MacDougallovi v roli Conora, který je poměrně přesvědčivý, leč jeho postava je nesympatický a ufňukaný vztekloun, k němuž je těžké si najít cestu. Jasně, hraje chlapce, který to v žádném případě nemá lehké, ale ke svým problémům se staví hrozně pasivně a aktivní je jen v rozbíjení věcí a ve vrhání naštvaných pohledů.

Volání netvora: Příběh života (A Monster Calls) – Recenze

Volání netvora: Příběh života je zajímavý tím, že se snaží motiv umírání na rakovinu přiblížit i mladším divákům, a to metaforickým fantasy příběhem, v němž magická a pohádková atmosféra nicméně hraje menší roli a větší část filmu je civilní. Je však škoda, že snímek působí tak odtažitě a chladně a nedaří se mu vzbudit v divákovi ty správné emoce a dojetí, což souvisí nejen s tím, jak je natočený a jak je napsaný jeho hlavní hrdina, ale i s jeho nedostatkem tempa, nepříliš zajímavým příběhem a tím, že se neumí úplně rozhodnout, na jaké diváky chce především cílit.



Žádné komentáře:

Okomentovat