Prodavačka v supermarketu Audrey (Mila Kunis) jednoho dne zjistí, že
její ex-přítel, který jí dal před pár dny sbohem, je ve skutečnosti tajný agent
CIA. Nechal si u ní však tajemný předmět, po němž pase několik dalších agentů a
členů teroristické organizace. Audrey se tudíž se svou nejlepší kamarádkou
Morgan (Kate McKinnon) vydává do Vídně, kde se obě ženy ocitnou uprostřed
mezinárodního spiknutí.
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Na americké akční komedii Špion,
který mi dal kopačky, jejíž název zjevně parodicky odkazuje k jednomu
ze starších dobrodružství Jamese Bonda, je zajímavé to, že jde o plně ženský
film – jeho hlavními hrdinkami jsou dvě třicátnice a natočila jej též žena.
Před čtyřmi lety celovečerně debutující filmařka Susanna Fogel, která snímek
režírovala a spolu s kolegou Davidem Isersonem i napsala scénář, zároveň
udělala z postavy Morgan feministku a film pojala v duchu hesla „když
si ženy něco zamanou, tak dokážou všechno na světě“ (a dokonce na tohle téma
zazní citát od Michelle Obama), což pak v příběhu dokazují obě hlavní
hrdinky, které si usmyslí, že budou tajnými agentkami, a také se jimi lusknutím
prstu stanou.
Bizarní nicméně je, že ačkoli film šíří takovéto poselství o nekonečnosti
ženských schopností, vůle a síly (což je chvalitebné), tak jsou Audrey i Morgan
ve filmu stylizovány do podoby stereotypních stupidních Američanek, které
nepoznají veřejnou knihovnu, ani když stojí přímo v ní, ale přitom se
dokáží hned napoprvé skvěle ohánět s revolverem, protože hrály hodně
střílecích videoher. Měly by být živoucími důkazy toho, že ženy jsou
všehoschopné, ale zároveň přitom slouží jako zdroj jednoduchého humoru ve
scénách, kdy třeba v drahé vídeňské nóbl restauraci dostanou záchvat
průjmu, nebo upištěně zmatkují a panikaří tváří v tvář automobilu
s manuální převodovkou.
Tahle obsahová nejednotnost se následně promítá do celého filmu, který by
rád fungoval jako špionská komedie utahující si ze špionážního žánru, ale
přitom se mu nedaří přijít s promyšlenou zápletkou, do níž by se divák dokázal
jakkoli zainteresovat, a ani nenabízí dostatek humoru, jenž by si pohrával se
žánrovými klišé – což jsou v podstatě ve filmu tohoto typu základy. Líný a
nenápaditý děj neuspořádaně ubíhá nejasným směrem, přičemž až do dvou třetin
filmu není zřejmé, co je vlastně v sázce (resp. kvůli čemu jdou všichni
hlavním hrdinkám po krku). Téměř všechny vedlejší postavy v určité fázi
příběhu obě hrdinky nečekaně podrazí (fakt skoro všechny, takže divákovi začne
být záhy šumafuk, co se bude dít dál) a hlavně, aby vůbec mělo ženské duo
nějakou šanci přežít, tak všichni záporáci musejí být totální idioti a směšní
podivíni (včetně zakomplexované náctileté nájemné vražedkyně – gymnastky),
které nelze brát ani na okamžik vážně.
Audrey a Morgan jsou navíc nesympatické a místy až nesnesitelné postavy, už
jen proto, že když jim někdo míří pistolí na hlavu, tak jsou v koncích a
ublíženě prosí o slitování, ale když jim zrovna bezprostřední nebezpečí
nehrozí, tak se chovají namachrovaně a jako největší frajerky a tváří se hrozně
drsně. Kate McKinnon ještě ledacos zachraňuje tím, že je v celém filmu
JAKO JEDINÁ doopravdy vtipná a dokáže spoustu scén podat tak, že působí
dostatečně komicky i přesto, že jednotlivé gagy samy o sobě až tak vtipné
nejsou. Pohromou jsou i různé mužské postavy, jimž sice scénář mnohdy
předepisuje akční scény a kontaktní souboje skoro až ve stylu Johna Wicka, ale jakmile dojde na
dialogy, ukáže se, že jde o typově i herecky nevýrazné panáky.
Alespoň akce je řemeslně slušná a standardní, u některých hlášek a gagů se
dá celkem pousmát a výhodou je i mládeži nepřístupný rating, umožňující kromě
vulgárního vyjadřování postav (a půlsekundového záběru na penis) i zařazení
sporadických krvavých cákanců. V rámci příběhu se navíc cestuje různě po
středoevropských metropolích a část děje se odehrává i v Praze (a zpívá
k tomu Yvonne Přenosilová), což je pro našince trochu výhoda, a i výprava
je velmi slušná. Film má díky tomu dobrou šanci uspokojit diváky, kteří si
vystačí s hodně nenáročnou, neřku-li rovnou primitivní a generickou
akčně-komediálně-špionážní zábavou, nicméně nabízí se otázka, proč se spokojit
s málem, když se v kinech prohání v podobném žánru agent Ethan
Hunt ve snímku Mission: Impossible – Fallout, který je o velké množství kvalitativních pater výš. Argumentem
mohl být důraz na ženský element, ale ten si autoři Špiona, který mi dal kopačky nakonec zpochybnili sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat