KVIFF 2018 – První dojmy z Karlových Varů, Domestik, Všechno bude a další nálož filmů

Po první várce dojmů z filmů uváděných na letošním karlovarském festivalu následuje druhá várka a po ní ještě přibude třetí, kterou vydám ale asi až po skončení festivalu (dnes večer jdu ještě na slavnostní zakončení). Mezi dojmy už nebudu zmiňovat nový a dlouho očekávaný film Terryho Gilliama Muž, který zabil Dona Quijota, protože na ten už jsem napsal plnohodnotnou recenzi, kterou si můžete přečíst ZDE. A nyní už k tomu ostatnímu:

Domestik – Režisér a scenárista Adam Sedlák, tvůrce internetového seriálu Semestr, válcuje českou kinematografii svým precizně vysoustruženým celovečerním debutem evropské úrovně, v němž vypráví o profesionálním cyklistovi a jeho ženě, která psychicky i fyzicky trpí tím, jak se její muž snaží za každou cenu zlepšit a zefektivnit svůj náročný trénink. Perfektně gradující drama/thriller/horor s jasnou uměleckou vizí i originálním a promyšleným konceptem vyniká i výbornou hudební složkou, která dělá z filmu ještě mnohem dravější jízdu než pevně uchopená režie, silné herecké výkony a pozvolné tempo vyprávění, trýznivě intenzivní jako celodenní jízda na kole po noci strávené v kyslíkovém stanu. Škoda, že to nepokračovalo ještě dál a ještě drsněji. (70%)

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Všechno bude – nový český film od režiséra Olma Omerzu, který sklidil nemalý úspěch se svým předchozím snímkem Rodinný film. To byl ale tehdy mnohem větší hardcore art, Všechno bude je oproti tomu velice divácká a uvolněná road movie o svobodě a volnosti, avšak se zjevnou sociální rovinou a s motivy chlapeckého dospívání. Ze začátku je poměrně těžké se na film naladit, neb jeho hlavními hrdiny je dvojice náctiletých chuligánů, kteří si pod tou svobodou představují hlavně krádeže aut, útěky z domova, střílení po autech z airsoftové pušky a pohrdání autoritami, což film přiživuje tím, že prezentuje dospělé postavy jako nedbalé a nezodpovědné jedince nebo jako nedůvěryhodné podrazáky. Postupem času se ale do příběhu a jeho postav nakonec vcítit lze, hlavně díky konstantně dávkovanému lehkému humoru a maximálně přirozeným hereckým výkonům hlavních protagonistů. Svoboda a uvolněnost každopádně prosákly i do struktury filmu a některých konkrétních dějových aspektů, které působí velmi neučesaně, ať už se jedná o rozdělení příběhu do dvou na přeskáčku vyprávěných časových rovin nebo třeba o způsob jakým je z policejní stanice "odklizen" na většinu filmu jeden ze strážníků. (60%)

Studená válka – snímek polského režiséra Pawla Pawlikowského (Moje léto lásky, Ida), oceněného letos v Cannes cenou za nejlepší režii, se zabývá osudy dvou lidí, kteří se v období stalinského Polska seznámí při sestavování lidového tanečně-pěveckého sboru, a přestože se milují, nemohou být spolu trvale, a tak se jen potkávají na různých místech napříč Evropou. Vizuálně Pawlikowski exceluje ještě víc než v oscarové Idě, po níž si zopakoval černobílý obraz i poměr stran, a přinejmenším v první půlhodině jeho snímek dokáže učarovat dravou a dynamickou režií i příběhem budování onoho sboru, který se musí podvolovat přáním režimu. Na něj navazující hlavní dějová rovina, melodrama o dvou nesympatických hlavních hrdinech, kteří by hrozně moc chtěli být spolu, ale dělají přitom všechno proto, aby spolu být nemohli, se však omrzí rychleji než dokolečka omílané lidové popěvky. (60%)

Climax – Další kontroverzní film Gaspara Noého (Zvrácený, Love), přidaný do festivalového programu na poslední chvíli, dávkuje od začátku v dlouhých záběrech snímaná taneční vystoupení, jejichž protagonisté začnou v průběhu divokého večírku podléhat neznámým drogám, které jim někdo přimíchal do pití.  Úvodní taneční scéna je hypnotická dokonalost a čistá extáze, všechno ostatní je hlavně o tom, kam až jste ochotni zajít a kam až sahá vaše divácká výdrž. Velkolepá kameramanská show a epileptická choreografie za doprovodu techna na tripu aneb Noé ví, jak umíchat sangríu na míru. Posbíral své nejčastější trademarky, rozsypal je na tanečním mejdanu a cíleně tak stvořil halucinogenní apokalypsu s nulovým dějem, ale maximální efektností. Dravá experimentální jízda, neuvěřitelně progresivní a zároveň narcisticky pohroužená sama do sebe, ale tak co jiného taky od Noého čekat. Sledovat jeho filmy je jako objevovat nové formy komunikace. Artová hustota pro otrlé. (80%)

Dobré mravy – Brazilské drama s prvky hororu o bohaté těhotné ženě, která žije sama v honosném domě a najme si na výpomoc a následné opatrování dítěte černošskou chůvu – která ale netuší, že její zaměstnavatelka nevědomky podniká náměsíčné noční výlety. A dalším překvapením je, co za dítě se to má vlastně narodit. Dobré mravy jsou žánrově rozháraným filmem, který každou chvíli rozehraje nějaké zajímavé téma, ale záhy ho nahradí jiným nebo ho smete ze stolu nějakým dějovým zvratem, aniž by ho stihl pořádně využít - z čehož na druhou stranu vyplývá alespoň příjemná nepředvídatelnost příběhu. Horor je to velice nestandardní, přestože nezapře kořeny v žánrové klasice a tradičních motivech - spíš jde ale o horor společensko-sociální, který po devadesát procent stopáže ani jako horor nepůsobí a dokonce tak ani většinou není natáčen. Možná i proto pak působí některé jeho čistě hororové či krvavé scény nechtěně směšně, byť v kontextu všeho okolo jsou vlastně zároveň ohromně působivé. Tempo vyprávění je navíc řádně rozvleklé a film se s přibývajícím časem pokouší načít čím dál tím víc různých myšlenek, ne každou ale dokáže dovést k uspokojivému završení. Pár scén se nicméně zaryje do paměti snadno a na dlouho. (60%)

Mars - česká komedie Benjamina Tučka (Děvčátko) se odehrává v budoucnosti, kdy planeta Mars už dávno není v módě a nikdo na ní nejezdí, kromě zaostalých českých turistů. Zprvu slibný sci-fi námět o jedné takové posádce českých cestovatelů, kteří si vyrazí na pobyt na Marsu, se bohužel zvrtnul ve zmatený, špatně vyprávěný a neuvěřitelně nekonzistentní blábol bez děje. Je to po všech stránkách od režie a hereckých výkonů až po katastrofální střih a dialogy nepodařené tak epickým způsobem, že se to možná dá doporučit jako bizarní zajímavost, ale jinak těžko. Asi jen pět vtipů je relativně slušných a veškerý zbytek humoru se míjí účinkem natolik, že mnohdy ani není zřejmé, v čem měl ten humor spočívat. Nemůžu se ani pořádně rozhodnout, co označit za pomyslnou třešničku na téhle nesmyslné žumpě - jestli rádoby kovbojsky stylizovaného vypravěče, příšernou angličtinu všech protagonistů, nebo raději závěrečný zvrat, který sice staví veškeré předchozí dění na hlavu, ale protože na něj žádná z postav nereaguje, tak je nakonec takřka bez povšimnutí zameten pod koberec. (10%)

Mimořádná zpráva – Pozoruhodný český observační dokument se zabývá jednou konkrétní událostí, kdy prezident Miloš Zeman poťouchle zorganizoval proslov pro své přátele a přívržence ohledně oznámení týkajícího se jeho účasti či neúčasti v druhé kandidatuře na post prezidenta republiky, ale nepozval na něj žádná média. Film sleduje hon novinářů a pracovníků Hospodářských novin a České televize za informacemi a odhaluje praktiky, díky nimž se k těm informacím snažili dostat v co nejkratším možném čase, nicméně nepřináší příliš mnoho nového těm, kteří se vyznají v českém společenském a politickém kontextu - a ironicky kdo se nevyzná, ten se zas bude ve filmu jen horkotěžko orientovat. Zůstává úsměvná exkurze po vypjatých pracovištích České televize a redakce Hospodářských novin, zajímavá ukazováním toho, jak to v těchto médiích obvykle funguje (a jací lidé tam pracují a jak spolu mluví - i když jejich jména a pracovní funkce se dozvíte až úplně na konci). Mimořádná zpráva je lehkým humorem prodchnutým svědectvím o nelehké práci novinářů, škodolibosti pana prezidenta a lidovém ironizování českého politického bizáru. (60%)

Nepřátelé – Americký western režiséra Scotta Coopera (Black Mass: Špinavá hra) vypráví o kapitánovi americké armády, který musí se svou jednotkou ke své velké nelibosti dopravit nenáviděného vězněného indiánského náčelníka a jeho rodinu do chráněné indiánské rezervace. Čistokrevná žánrová a mnohdy i nekompromisně drsná podívaná zaujme vtahujícím a skvěle napsaným dějem, fantastickou režií a bravurními herci - zvěsti o životním výkonu Christiana Balea v hlavní roli nelhaly, i když je diskutabilní, jestli je to výkon nejlepší (rozhodně je ale v top 3 a je úžasné Balea vidět, jak skvěle hraje očima, obočím, vráskami na čele i knírem). O nejlepší výkon Rosamund Pike v hlavní ženské roli jde již ale bez pochyby. Její tragická postava v sobě snoubí ženskou křehkost i sílu a odhodlání, Baleův hrdina je zas o nic méně tragickým válečníkem, kterému v nelítostném prostředí postupně docházejí přátelé-spolubojovníci. Snímek přetéká silnými a závažnými tématy od polemiky o násilí, lidské povaze a morálce a tíze svědomí po rozdíly mezi vražděním kvůli rozkazu a vražděním obecně. Majestátní atmosféra, emoce, bravurně napsané postavy, dokonalá práce s motivy, poslední čtyři minuty možná moc sladké, ale vlastně logické. Nejsou indiáni jako indiáni. Velká pecka. (90%)

Chata na prodej – česká komedie režiséra a scenáristy Tomáše Pavlíčka (Parádně pokecal) je minimalistickým filmečkem sympatického charakteru, odehrávajícím se ve dvou a půl prostředích a sledujícím vtipně pravdivé šarvátky jedné zábavné rodinky, která nalézá při prodeji rodinné chaty komplikace ve vlastních řadách. V její společnosti si kdekdo jistě vzpomene na svou vlastní rodinu (babička v podání Jany Synkové nejvíc válí). Ze života odkoukané situace doplňuje takřka mystický a symbolický závěr a skvělé herecké obsazení táhne film i tam, kde dialogy nestačí a humor i děj trošku váznou - některé motivy nejsou uceleně dořešené (třeba vztah syna se slovenskou přítelkyní) a ne všem postavám je věnována stejná péče (např. tatínek nebo dědeček téměř nedostanou šanci se projevit a postava dceřina německého přítele existuje zřejmě jen proto, aby bylo komu vysvětlovat, v čem spočívá fenomén českého chataření). Jinak je to ale příjemná nezávazná zábava. (60%)

Touch Me Not – Vítězný film letošního festivalu v Berlíně sbíral kontroverzní reakce už před svým překvapivým vítězstvím. Dokumentární formou natáčený snímek na hraně hraného filmu a dokumentární rekonstrukce se věnuje lidem, kteří kvůli různým formám psychických blokací nejsou schopni prožívat intimitu, sexualitu a pomalu ani obyčejný fyzický dotek, aniž by se obešli bez terapeutických sezení a rad "profesionálů" (ať už jde o psychoterapeuty, prostituty nebo transvestity). Celý film je hrozně povrchní dvouhodinová terapie s poselstvím, že ve světě sexuality neexistuje nic jako úchylka, fetiš nebo odklon od standardu, zkrátka že všechno by mělo být považováno za normální, a to včetně nočních swing/bdsm klubů, které jsou ale přitom kontraproduktivně natáčeny hrozně naivně a klišovitě tak, aby působily prvoplánově odpudivě. Výsostně umělecky nasnímaný film plný nahých těch se zaobírá emocionální cestou svých hrdinů k vnitřní otevřenosti, nicméně všechno, co z jejich úst zazní, má pro diváka nulovou výpovědní hodnotu, protože se všichni jen rýpou sami v sobě a ve svých pocitech, ale jejich auto-reflexe není podrobena žádné smysluplné analýze. (40%)

Profil – Snímek režiséra Timura Bekmambetova (Wanted, Ben Hur) se celý odehrává výhradně na obrazovce počítače (podobně jako třeba seriál Semestr nebo horor Odebrat z přátel) a jeho hrdinkou je novinářka, která si založí falešný profil, kde sama sebe prezentuje jako dvacetiletou dívku nedávno konvertovanou k islámu, aby se pokusila kontaktovat náboráře do ISIS a dostala z něj informace, jak se pašují dívky z Evropy do Sýrie. Po technické stránce nesmírně pečlivě a do doetailu propracovaný film se silným námětem i působivým průběhem však trpí nevěrohodnou výchozí situací. Těžko uvěřit tomu, že by se investigativní novinářka pokusila infiltrovat ISIS jen tak z fleku, s nulovou přípravou a bez základní orientace v problematice Islámského státu, aby jí to přitom prošlo a ještě aby se navíc do celé té věci tak emocionálně zaangažovala. Druhá věc je, že zkušený terorista, který převáží několik dívek týdně, okamžitě neprokoukne naivní holku se zcela evidentně nově založený, facebookovým profilem a prázdnou pracovní plochou počítače, kde není nic než obrázek s čerstvě staženou tapetou té plochy. (60%)

Panický záchvat – Soutěžní film reprezentující Polsko je příjemně svižnou povídkovou komedií, jejíž jednotlivé volně provázané příběhy mají solidní základ v dobře vybudovaných situacích a dokonce i konzistentně gradují, ale ne vždy jsou dovedeny k uspokojivé pointě. Ve výsledku zábavný mix bavící legračními událostmi nasáklými stresem a pozvolně stupňovaným tlakem. (70%)

A ještě přidávám video, kde pro ČSFD rozebírám filmy ze sekce Hlavní soutěž. (Já jsem ten vlevo.)