2. 7. 2018

KVIFF 2018 – První dojmy z Karlových Varů, krvavá Mandy i čtyřhodinový Sedící slon

Ze všech filmů přítomných v obsáhlém programu letošního festivalu jsem zatím napsal plnohodnotnou recenzi jen na napínavý thriller Tísňové volání, když tedy nepočítám filmy mírně staršího data, které již prošly i u nás standardní distribucí, jako třeba americký horor Tiché místo. Recenzí každopádně bude přibývat, v tomto článku se nicméně vyskytují jen první dojmy, avšak na druhou stranu zas i na filmy, které do kin pravděpodobně nepůjdou.

Chvilky – Česko-slovenský snímek režisérky a scenáristky Beaty Parkanové vypráví o deprimované mladé ženě (výborná Jenovéfa Boková), která tváří v tvář vlastní neschopnosti postavit se zbývajícím členům své rodiny propadá depresím a beznaději. Bytostně se trápí s pesimistickou babičkou, nicnedělající matkou, náročným otcem i ženatým milencem tak moc, že to u psycholožky ani nedokáže vyjádřit slovy, a jako řešení se rozhodne zachovat zcela stupidně a nebezpečně pro sebe sama, v čem s ní nelze příliš souznít. Všichni do ní akorát rýpou a podrývají jí sebevědomí, ale ona to vždy jen pasivně přijme, nikomu nic neřekne a přetvařuje se, aby se pak mohla vyplakat někde v soukromí. Řada diváků, též do jisté míry podobně utiskovaná a citově manipulovaná vlastní rodinou, se v tom jistě pozná, avšak film jim z té pasti cestu ven neposkytne, místo toho jen tiché trpění. Z filmu čišící a zpočátku značně pozoruhodná opravdovost a cit pro dialog nakonec válcuje chladná deprese, jejíž "chvilky" s rodinnými příslušníky nabízejí světlo na konci tunelu jen velmi nezřetelné a mihotavé. Všude samá sociální deviace, ale rozhřešení nikde. (40%)

Chvilky
Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Tři tváře – Jafar Panahi, k domácímu vězení nucený režisér snímku Taxi Teherán, opět dokázal natočit chytrý a nesmírně působivý film, jemně a přitom rázně kriticky reflektující poměry v současném Íránu, pouze ze svého automobilu a za minimálních prostředků. Tentokrát se v něm v roli sama sebe a za doprovodu populární herečky Behnaz Jafari vydává po vesnicích nalézt pravdu ohledně údajně zasebevražděné mladé dívky. Je to skvěle napsané i zahrané a strhující, přestože se pointa dá snadno odhadnout předem. Důležitější je navíc v tomhle případě ona cesta za tou pointou. Gratuluji a přeji mnoho nasolených předkožek. (80%)

Stěhovaví ptáci – Na ploše dvou dekád podmanivě vyprávěná rodinná sága o vzniku i zániku prvních drogových klanů ve Střední Americe a s nimi spjatých prvních válkách gangů. Skvělé herce a jejich postavy s precizně vybudovanými charaktery doplňuje i množství poutavých a zvláštních kmenových tradic a rituálů. Film o tom, že rodinná čest má větší hodnotu než všechno bohatství, které ve výsledku jen zaslepuje a plodí násilí. Každá z pěti kapitol se místy trochu vleče, jednoznačně ale vítězí celkový silný náboj přítomný v téměř každé scéně. (70%)

Mandy – Režisér Panos Cosmatos (Za černou duhou) konečně našel pro své svébytné a vizuálně extravagantní LSD experimenty vhodný námět – příběh o dřevorubci (Nicolas Cage), jemuž náboženští sektáři unesou, zdrogují a následně před očima zabijí ženu, a který se rozhodne její smrt nelítostně pomstít. První rozjezdovou polovinu téhle hardcore noční můry na špatných drogách s brutálně krvavými orgiemi, motorovými pilami a motorkáři z pekel a její mimořádně rozvolněné tempo zachraňují jen halucinogenní pasáže a démonicky psychedelická hudba Jóhanna Jóhannssona, ale pak se rozjede takový sektářský trashmetalový nářez, že je těžké tomu nepodlehnout, byť nutným předpokladem je odolnost vůči extrémnímu násilí. Šílený výkon Nicolase Cage je z kategorie vyšinutého guilty pleasure na tripu. Je to krutý a zlý film, avšak stejnou měrou i výrazný a osobitý. (70%)

Mandy

Hmyz – Poslední film Jana Švankmajera, v němž několik ochotnických herců trénuje divadelní představení podle románu bratří Čapků Ze života hmyzu. Symptomatické je, že Švankmajer na začátku vysvětluje, že scénář psal na jeden zátah, popírá, že by měl nějaký smysl a sám netuší, o čem to vlastně celé je. Výsledkem je úžasné cvičení ve vypravěčské podvratnosti se záměrně trapně hrajícími herci, časovou i střihovou nenávazností a častými vsuvkami, v nichž Švankmajer režíruje a komanduje štáb, nebo v nich herci mluví o tom, jaké se jim zdají sny. Každopádně smysl to fakt nemá a hlubší význam taky ne a jde spíš o experiment, který pokládá všechna narativní pravidla na lopatky. Chvílemi je to nesmírně zábavné, ale jindy zas otupující a ubíjející. A v některých momentech se bohužel nedá rozklíčovat, kdy je ta podvratnost a nenávaznost ještě tvůrčím záměrem a kdy už jde o nechtěné chybování. (60%)

Sedící slon – Opojné mistrovské veledílo zobrazující svět jako kruté a nespravedlivé místo k životu prostřednictvím poeticky provázaných příběhů čtyř postav, jejichž životem otřese sled osudových událostí. Všechny hrdiny (sedmnáctiletá dívka zažívající trpké chvíle se svou matkou, její spolužák, který omylem shodí jiného spolužáka ze schodů, shodou okolností bratra majitele kulečníkové herny, který je svědkem sebevraždy svého nejlepšího kamaráda, a starý muž, který je v malém bytě přítěží pro svou rodinu) sdílejí stejnou pasivní netečnost a rezignovanost a aktivně se projevují jen v kritických okamžicích ohrožení a i tak má jejich činnost obvykle (sebe)destruktivní důsledky. Čínský film, jenž provází aura snímku, jehož debutující režisér Hu Bo se zabil po jeho dokončení v nedožitých třiceti letech, se v tomhle ohledu dá brát i jako klíč k pochopení člověka, který o sebevraždě uvažuje, což ale neznamená, že by v něm neměly místo motivy jako naděje či vykoupení. Hu Bo byl každopádně ohromný talent, natáčející svůj film v sérii předlouhých a neskutečně promyšleně komponovaných záběrů se složitými dialogy a důmyslnou návazností. Výborně obsazení civilní herci předvádějí naprosto precizní a dokonale věrohodné výkony. Čtyřhodinová délka je na první pohled trochu překážka, konzistentně plynoucí a pomalu vyprávěné dílo nicméně dokáže upoutat od první do poslední minuty, s přibývajícím časem je čím dál zajímavější a neustále se v něm odkrývají nové informace i nové zvraty, postupně gradující do perfektně vybudovaného finále, plného empatie a vzájemného porozumění. (90%)

Sedící slon

Naneživo – Prvních pětatřicet minut je úplně debilní a neskutečně příšerný, laciný a amatérský zombie film bez jakéhokoli scénáře a řemeslného vkladu (až na to, že se celý odehrává v jednom jediném záběru) vyprávějící o filmařích, kteří natáčejí zombie horor, ale jsou na place zaskočeni skutečnou zombie nákazou. Stěží se to dá přežít a pravděpodobně to většina lidí vzdá po prvních patnácti minutách. Zbylá hodina je však o něco zajímavější - sledujeme v ní filmaře a herce, jak se na natáčení onoho zombie filmečku připravují a posléze i jak ho natáčejí, přičemž se ukazuje, proč byl výsledek tak zoufale mizerný (např. když jednoho z herců hrajícího zombie přepadl záchvat průjmu a ostatní herci kvůli tomu museli pár minut improvizovat). Film je to místy úsměvně nápaditý, ale pořád příliš stupidní a málo vtipný na to, aby byl dostatečně zábavný po celou dobu. Námět vzdáleně připomíná třeba Ztraceni v Mnichově, ale natočený i zahraný televizními ochotníky, bez hlubšího sdělení a s nulovou technickou i filmařskou kvalitou. (40%)

Zelená mlha – Film poslepovaný z úryvků z jiných filmů, odehrávajících se v San Franciscu. V podstatě jde o pokus rámcově odvyprávět příběh Hitchcockova Vertiga prostřednictvím narativně a střihově experimentální videomontáže, která má souvislý děj vždy jen v rámci kratičkých a velmi izolovaných několikaminutových segmentů a nikoli napříč celým filmem, přičemž ono Vertigo to připomíná jen vzdáleně. Tyto segmenty pak většinou rámují scény se třemi muži, kteří stříhají ve střižně film a průběžně si pouštějí různé jeho pasáže, což je docela vtipné meta-řešení, jak tomu celému prapodivnému tvaru dát nějaké zastřešení, nicméně poněkud laciné. Jinak z většiny ostatních scén jsou vystříhané všechny dialogy a do některých záběrů je trikově dodělaná buď zelená mlha, zelený přeliv nebo jiné zelené kouřové efekty, ale jen sporadicky a ne že by to mělo na pohled nějaký hlubší význam. Pár sekvencí je velmi dobrých a sestříhaných nápaditě, jiné jsou překvapivě nekonzistentní (hádka muže a ženy poslepovaná i ze scén, ve kterých se protagonisté nehádají) a celkově se ta hodina dá jakžtakž přežít coby vizuální zajímavost. (30%)

Přidávám ještě video natáčené třetí den festivalu ráno pro ČSFD. (Já jsem ten úplně vlevo.)



Žádné komentáře:

Okomentovat