Každému fanouškovi režiséra Terryho Gilliama se muselo po zhlédnutí
dokumentu Ztracen v La Mancha
sevřít srdce. Tento celovečerní „film o filmu“ z roku 2002 je totiž
svědectvím o sérii katastrof, které postihly Gilliamovo tehdejší natáčení jeho
vysněného filmu Muž, který zabil Dona
Quijota, inspirovaného slavným španělským hrdinou z románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.
Od začátku prokletý snímek sice kvůli zcela rozpadlé produkci, nedostatku
financí, povodněmi zničeným kulisám a onemocnění hlavního představitele nevznikl,
leč nic z toho nezničitelnému srdcaři Gilliamovi nezabránilo vzdát se
svého snu.
Dobrou zprávou a zároveň důkazem o nezlomnosti lidské vůle je ta
skutečnost, že Gilliam po osmnácti letech, kýblech nervů a potu, důkladném
přeobsazování a přepisování a dvou infarktech (vždyť říkám, srdcař) svého
Quijota nakonec přeci jen dokončil, byť se o práva na něj doposud soudí s producenty.
Špatná zpráva je, že to za to čekání nakonec nestálo. A už dlouho to nebyla tak
velká škoda.
 |
| Zdroj fotek: bioscop.cz |
Ještě prvních pár desítek minut je velice slibných. Rozehrává se v nich
příběh marnivého režiséra reklam Tobyho (Adam Driver), který zrovna kvůli nadějné
zakázce natáčí ve Španělsku a při projíždění malými vesničkami vzpomíná na to,
jak před pár lety coby student filmařiny hledal mezi místními obyvateli herecké
talenty a natáčel s nimi film o Donu Quijotovi. Pak náhodou narazí na
starého muže, jehož tehdy obsadil do svého snímku do role Dona Quijota, a
uvědomí si, co tím způsobil. Onen muž (Jonathan Pryce) je totiž od té doby
přesvědčený o tom, že je doopravdy skutečným Donem Quijotem, čemuž přizpůsobil celý
svůj život, slovník i vnímání okolního světa. Poblouzněný stařec pak Tobyho donutí
plnit proti své vůli úlohu Quijotova pobočníka Sancha Panzy a oba muži se
propadnou do víru bláznivých dobrodružství, jimž začne i Tobyho mysl nakonec postupně
podléhat.
Od tohoto okamžiku se však celý film bohužel rozpadá do rozbředlého
spletence promarněných šancí, do zmateného kolotoče donquijotských motivů
naskládaných přes sebe bez ladu a skladu, jež lze za úspěšné završení čtvrt
století připravovaného projektu považovat jen stěží. Gilliam sice úžasně hravě
stylizuje hlavního hrdinu do jakési alternativní verze sebe sama – režiséra
prokletého vlastními kreativními touhami a nároky, který pozvolna přichází o
rozum a sám se stává Donem Quijotem, marně bojujícím proti větrným mlýnům – ale
přitom není schopen obalit tuhle metaforu koherentním příběhem a dát svým
bezesporu originálním, extravagantním a barvitým vizím nějaký nosný základ.
Všechno se tu děje bez jakékoli kauzality či jasného směřování k něčemu,
dialogy mají jen málokdy tah a výsledkem je dadaisticko-surrealistický
blázinec, v němž z nějakého důvodu hrají roli i muslimští imigranti a
ruská vodka. Tradičně dobrý Adam Driver s roztomile rozverným Jonathanem
Prycem to zachraňují jen tehdy, když se po nich nechce groteskové padání a
křepčení. A právě tohle se po nich kupodivu chce až povážlivě často.
Kromě úvodní půlhodiny jsou nejlepší ty pasáže, v nichž probleskují
ozvěny materiálu natočeného před těmi osmnácti lety (které byly k vidění i
ve Ztracen v La Mancha, když v nich
ještě vystupovali v původním obsazení Johnny Depp a Jean Rochefort – třeba
scéna se třemi obry), a potěší i různé meta-vtípky odkazující na dokument
samotný a tehdejší zruinované natáčení (Japonci na place, svádění problémů na
zásah vyšší moci). Všechno ostatní je ale jen rozvleklou změtí vizuálních
nápadů seskládaných do nefunkčního patvaru s chybějící kostrou, které nedávají
valný smysl ani samostatně, natož pak pohromadě, a to ani s přihlédnutím k faktu,
že velkou část z nich ve skutečnosti tvoří různé sny a halucinace. Tolik
let nadějí a odměnou je nepřehledně vyprávěný a na obě nohy kulhající příběh plný
špatně napsaných postav, nedomyšlených motivů a děravých vedlejších dějových
linií. Ústřední téma s proměnou hlavního hrdiny a jeho odyseou po boku
bláznivého kmeta je sice výborná a mnohé Gilliamovy vizuální kreace jsou
vskutku nápadité a na pohled atraktivní, samy o sobě ale celý film neutáhnou.
Terry Gilliam býval obětí okolností, jeho film je nyní obětí jeho vlastní
bezbřehé a ze řetězu utržené kreativity. Kdo že je ten muž, který zabil Dona
Quijota? Bohužel ten samý, co ho i stvořil. Věčná škoda, že to natáčení Gilliamovi
nevyšlo hned napoprvé.
Žádné komentáře:
Okomentovat